12/06/2026
Už je tu zase dvanáctého …. to období, kdy si rok co rok znovu a znovu říkám – nesmíme zapomenout. Je třeba vše předat dalším a dalším generacím.
Většinou to pro mne začíná 27. květnem …. Ta středa v roce 1942. A už se to ve mně zase bije. To obrovské hrdinství na jedné straně – dodnes považuji tento den za jeden z nejdůležitějších v našich novodobých dějinách – a na druhé straně to šílené utrpení tolika rodin včetně té mojí. Pro jednu rodinu na Kyjovsku bylo vše násilně ukončeno 12. června. Před 84 lety byli v Kounicových kolejích v Brně zavražděni Anna a Josef Pechalovi, jejich syn Klement, jejich dcera Božena Žižlavská s manželem Janem, bratr Anny František Hložek.
Po Boženě a Janovi Žižlavských zůstává roční Jiřinka a osmiletý Milan. A Janinka. Sotva vykoukla na svět. Má šest dnů a už nemá mámu, nemá tátu, babičku, dědu…. Sestřičku a brášku nikdy nespatří. Nečeká ji nic hezkého. Čeká jí jen nekonečných čtrnáct dnů trápení, kdy ji nikdo nepohladí, nepolaská, nepolíbí, neobejme. A pak konec. A já mám zase tu strašnou potřebu utíkat za svými dětmi a vnoučaty a pevně je obejmout a držet a držet a nepustit…. Protože můžu…. Protože ti mrtví mi to vybojovali…. Nesmíme nikdy zapomenout…. Nejen na 12. červen 1942
text Eliška Dušková 🌹 děkujeme👍