14/09/2026
CO VĚDĚLI LIDÉ ŽIJÍCÍ BLÍZKO TEREZÍNA
Častý dotaz, zejména zahraničních návštěvníků, směřuje na to, co věděli lidé žijící v okolí Terezína, jak se chovali, zdali i například pomáhali. Zde je úžasný příběh paní Taťány Bubníkové, která podala své svědectví pro Paměť národa.
Paní Bubníková, za svobodna Kalinová, se narodila v roce 1931 v Praze, ale vyrůstala v Bohušovicích nad Ohří, kde ji okupace zastihla na základní škole. Malá pevnost byla gestapem a vojáky obsazena už v roce 1940. „U nás bylo kino, takže tím ty Bohušovice byly pořád plný německejch vojáků. Rodiče se o nás pochopitelně báli, chodili s námi do školy i ze školy, a všechno už začalo bejt strašně nepříjemný. Pak se začalo proslýchat, že chtějí udělat z Terezína ghetto,“ vzpomínala paní Bubníková. Ghetto vzniká v listopadu roku 1941 ..
Bohušovice nad Ohří leží cca 2 km od Terezína a na místním nádraží končily až do roku 1943 všechny příchozí vlakové transporty, dále museli pokračovat do Terezína pěšky. Na to paní Bubníková vzpomíná: „Sváželi je sem z celé republiky a chodili někdy po celý den. A byly to hrozný okamžiky, když jste viděli třeba, jak šla celá rodina a každej měl ten svůj raneček, dítě malý v kočáře nebo ty staré lidi měli naložené na těch kárách. Když někdo třeba nemohl, no tak ty Němci, co šli podle nich, ho shodili do škarpy. Někdo teda přežil, někdo nepřežil, večer zase přijel tenhle vůz a lidi naložil, ať byli živí nebo mrtví, tak je naložili na sebe.“
Paní Bubníková se svými rodiči prokazovala neuvěřitelnou odvahu. Jako jedenáctiletá dívka chodila do Terezína tajně s jídlem a vynášela odsud dopisy pro rodiny deportovaných. Dopisy pak odvážela osobně nejčastěji do Roudnice nad Labem, kde po oněch rodinách zvonila a dopisy jim předávala.
Rodina byla ale také například schopna nasadit život a jít do Terezína hledat přítele svého známého: „To takhle jednou přišel někdo známej, že shání svého přítele v Terezíně. No tak maminka si vzala hvězdu a prošla tou hlídkou, protože ti se neprokazovali, kdo měli hvězdu. Toho známýho v Terezíně našla a vrátila se, podala zprávu, že ho našla a jak na tom teda je,“ popisovala paní Bubníková.
Také vzpomínala jak dávali lidem procházejícím Terezínem jídlo a vodu. „Vzaly jsme spolu se spolužačkou vozejk a jely jsme do vedlejší vesnice pro jídlo. Naložili nám chleba, sádlo, okurky, a to se potom u nás krájelo, mazalo a připravovalo pro lidi, který odcházeli z Terezína.“ Aby mohli jídlo předávat, museli se vmísit přimo mezi lidi v transportu. „A jednou při transportu se nám stalo, že jsme měly zprávu, že půjdou český četníci. Ale Němci zjistili, že se tam tohle děje, tak vyměnili stráže a místo četníků českejch šli Němci. A my jako děti jsme přece jenom ten postřeh neměly, tak jsme do toho transportu vběhly a naše maminka ještě s těma dalšíma taškama čekala o kus dál a podala nám je, takže sebrali i tu maminku. Všechny nás odvedli s těma puškama do nádraží. Tam nás postavili do řady do tý čekárny s tím, že nás tam postřílejí všechny. No a ten jejich velitel, nevím teda jakým způsobem to bylo nebo co to přičinilo – strašlivě tam na nás řvali, no bylo to hrozné, do dneška si to pamatuju, ty okamžiky – najednou on mávl rukou a takhle udělal, aby nás vyhnali. Takže nás vyhnali z toho nádraží, zaplaťpámbu se nám nic nestalo nikomu. Přišly jsme domů, tatínek se strašně zlobil na maminku, že mě do toho zapojuje, že je to nebezpečný, že tam jednou zůstanem obě, maminka i já…“
A takových lidských hrdinů té doby muselo být určitě více, jen se o nich všech neví. Stejně jako na všechny ty nevinné oběti, nesmíme zapomenout ani na tyto statečné, kteří dokázali neuvěřitelné věci.
