09/05/2026
PRACOVAL V ĎÁBLOVĚ DÍLNĚ
Jeho životní příběh patří k těm nejzajímavějším a měli jsme možnost se s ním v Terezíně pravidelně při provázení skupin - nejčastěji z Německa – potkávat.
Jmenoval se Adolf Burger. Narodil se do židovské rodiny v roce 1917 ve Velké Lomnici na Slovensku. V mládí byl aktivní v sionistickém hnutí a vyučil se typografem – profesi, která mu nakonec zachránila život. Před válkou sloužil v československé armádě a nic nenasvědčovalo tomu, jak dramaticky se jeho život brzy změní.
Po vzniku Slovenského státu začal v Bratislavě pracovat v odboji. Spolu s dalšími se snažil pomáhat pronásledovaným Židům – tiskl falešné křestní listy, které jim mohly zachránit život. V srpnu 1942 byla skupina prozrazena. Burger byl zatčen a spolu se svou ženou Giselou deportován do Osvětimi. Tehdy ještě do kmenového tábora Auschwitz I.
Po příjezdu do tábora prošel selekcí, stejně tak se dostala do tábora i jeho žena Gisela. Po několika týdnech se Adolfu Burgerovi podařilo dostat do zvláštního komanda zvaného Kanada, které bylo určeno na třídění uloupeného židovského majetku. Tato práce byla velice žádaná, protože skýtala možnost dostat se k nějakého jídlu navíc.
15. ledna 1943 byl v rámci komanda Kanada poslán do nově vybudovaného tábora Auschwitz II – Birkenau. To byl pro něj šok, baráky nebyly zděné, ale dřevěné a podmínky byly mnohem horší. „To bylo peklo. V Osvětimi byla alespoň kasárna, každý měl svou postel a bylo teplo a čisto. Himmler zakázal v Birkenau zděné budovy a postavili tam koňské stáje, ten typ. Nemělo to okna, jenom svrchu přišlo trochu světla. Pět lidí leželo v dřevěných klecích vedle sebe a tři nad sebou. Nebyla voda, nebylo nic… To bylo peklo, to se nedá popsat. Osvětim byla proti Birkenau sanatorium,“ vzpomínal po válce.
Adolfa Burgera zde postihla také další rána, neboť se dozvěděl od jednoho děvčete z jeho rodného města o úmrtí své milované Gisely. V té chvíli, jak později vzpomínal, měl dvě možnosti: vzdát se, nebo přežít a jednou svědčit o tom, co se stalo. Rozhodl se pro život.
Ještě rok strávil Adolf Burger v Birkenau, zažil zde i březnovou likvidaci zářijových transportů z Terezína do rodinného tábora, kterou mu vyprávěl očitý svědek události, pracovník židovského Sonderkommanda. 10. dubna 1944 přišel nečekaný zvrat, když byl zavolán k táborovému veliteli Hößovi. „On se na mě podíval a říká: ‚Jste pan Burger?‘ On mně říkal pán!! Já jsem koktal, že ano. ‚A jste typograf?‘ Říkám: ‚Ano.‘ On vstal a říkal: ‚Herr Burger, zítra jedete z Birkenau do Berlína, kde budete pracovat, potřebujeme odborníky jako vy.‘“
Vybraní typografové, grafici, malíři a bankovní úředníci byli odvezeni osobním vlakem do Oranienburgu, na jehož konci stál koncentrační tábor Sachsenhausen. Zde museli pracovat na jedné z největších padělatelských operací v dějinách. Cílem bylo zaplavit Británii falešnými librami a oslabit její ekonomiku.
Burger, původně obyčejný tiskař, se tak ocitl v „ďáblově dílně“, kde vězni padělali bankovky, pasy i další dokumenty pro nacistickou špionáž. Věděli přitom, že pravděpodobně nesmějí přežít – kdo znal takové tajemství, měl být na konci války zlikvidován. Přesto se někteří z nich pokoušeli práci sabotovat a zdržovat.
Na jaře 1945, v chaosu rozpadající se nacistické moci, se plán na jejich likvidaci neuskutečnil. Burger se dočkal osvobození v táboře Ebensee. Krátce poté začal dokumentovat nacistické zločiny – s vypůjčeným fotoaparátem pořizoval snímky, které se staly jedním z prvních svědectví o hrůzách koncentračních táborů.
Po válce se k těmto zkušenostem dlouho vracel. Napsal knihu „Ďáblova dílna“, v níž popsal fungování padělatelského komanda i každodenní realitu táborů. Podle jeho osudu vznikl i oscarový film „Padělatelé“, v české distribuci se film jmenoval "Ďáblova dílna".
Ještě desítky let po válce jezdil za studenty, přednášel a vyprávěl svůj příběh, aby varoval a nezapomnělo se.
Adolf Burger zemřel v roce 2016 ve věku 99 let. Do posledních let života opakoval jednoduchou větu: rozhodl se přežít, aby mohl svědčit. A právě díky tomu dnes jeho příběh známe, čest jeho památce!
