12/09/2026
Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava bylo rozhodnuto o zásadním rozšíření stávajícího vojenského cvičiště u Vyškova. To bylo založeno roku 1935 jako reakce na zhoršující se mezinárodní napětí. Československé vrchní velení se rozhodlo založit nové moderní cvičiště, které by vyhovovalo manévrům s moderními zbraněmi.
Drahanská vrchovina se vyznačuje malými obcemi, rozprostřenými v kopcích. Zdejší obyvatelé se převážně živili buď v nedalekých průmyslových aglomeracích, či v zemědělství. Ať už šlo o živnostníky, řemeslníky či dělníky, každý měl k hospodaření malou polnost, kterou se svou rodinou obdělával. Absence průmyslu a mírně zvlněný terén vyhovoval pro vojenský, zejména dělostřelecký, výcvik.
Po 15. březnu roku 1939 předala čs. armáda vojenský prostor wehrmachtu. Byl přejmenován na Truppenübungplatz Wischau (TÜP Wischau). Velitelem byl jmenován podplukovník (později plukovník) Ludwig Hammerschmidt. Jako své sídlo si vybral lovecký zámeček Ferdinandsko.
Již od počátku okupace se uvažovalo v nejvyšších německých kruzích o značném rošíření cvičiště, které mělo za následek vystěhování 33 obcí ze tří politických okresů čítající více než 18 500 obyvatel. Nepřevládaly pouze vojenské potřeby. Jednalo se také o jeden z mála realizovaných plánů germanizace Československa.
5. září 1940 vydal říšský protektor Konstantin von Neurath nařízení k vystěhování 33 obcí na Drahanské vrchovině. Tím se dá oficiálně stanovit datum počátku vysídlení.
O půl roku později byla zřízena Přesídlovací kancelář Ministerstva vnitra se sídlem ve Vyškově. Ta zajišťovala hladký průběh jednotlivých vystěhování. Měla na starosti veškerou agendu včetně vyplácení záloh. Tvořila jakýsi styčný bod mezi přestěhovalci a jednotlivými úřady. Na samotném stěhování se významně podíleli také četníci, kteří měli v každé obci zřízenou kancelář.
Evakuace proběhly ve čtyřech etapách. První, označována Ia., zahrnovala obce Rychtářov, Hamiltony, Lhotu, Pařezovice a Opatovice. Obyvatelé se museli vystěhovat do 31. března 1941. Následovala hned druhá fáze, zvaná Ib., do které se řadily obce Radslavice, Radslavičky, Podivice a Zelená Hora. Termín vystěhování byl stanoven do 31. října 1941.
Průběh další etapy, nazývané II., též „spěšná“, provázela již mnohá úskalí. Původní plán – vystěhovat všechny obce do konce října 1942 – se brzy ukázal nereálný. Bylo zde několik důvodů. Jednak čím dál více vyvstával problém nalézt vhodné náhradní ubytování, popř. usedlosti k hospodaření. Dále platil zákaz stěhovat se do oblastí s více než 50% populací německé národnosti, lidé se nesměli stěhovat ani do sousedních okresů. V neposlední řadě přispíval k častému posouvání termínů fakt, že se válečná situace Německa začala postupně zhoršovat a bylo třeba řešit naléhavější záležitosti.
Ti, kteří se nevystěhovali, byli nasazeni na práce ve vojenských statcích a lesích, do tzv. kommandatury. Do II. etapy byly nakonec zařazeny obce Studnice, Odrůvky, Otinoves, Hartmanice (nyní Niva). Konečný termín k vystěhování byl stanoven k 1. prosinci 1942.
Počátek roku 1943 se nesl v přípravách vysídlení obcí třetí etapy, rozdělené na IIIa. a IIIb. Ta se potom v posledních letech války dynamicky měnila a původní záměr se v některých případech zcela vytratil. V konečné podobě etapa IIIa. stanovila vyklizení obcí Nové Sady, Březina, Drahany, Bousín, Repechy, Hamry, a Rozstání k 1. listopadu 1943. Pro všechny zbývající vesnice a osady třetí etapy, tedy IIIb., byl vyklizovací termín odsunut na 1. květen 1944. Zde byly zařazeny obce Podomí, Ruprechtov, Senetářov, Krásensko, Kulířov, Housko, Molenburk (nyní Vysočany), Marianín, Lipovec, Kotvrdovice, Baldovec, Rogendorf (nyní Krasová) a část obce Jedovnice.
Blížící se konec války zpomaloval v počátečních fázích velmi rychlou evakuaci obyvatelstva a jejich osobního majetku. Rok 1945 zastihl Němce při vyklizování Podomí a Ruprechtova. Jedovnice nakonec byly odsunuty na „příznivější větrnostní podmínky." Mnoho rodin z této etapy se dočkalo konce války ve svých domovech. Hned jakmile utichly poslední válečné výstřely, mnozí obyvatelé se vraceli do svých opuštěných domovů. Nastala doba návratu a obnovy.
Vystěhovalci se vraceli do svých domovů postupně. Mnozí vyslyšeli výzvu okresních národních výborů, aby přijali jako kompenzaci usedlosti po německých obyvatelích. Ti byli v důsledku Benešových dekretů zbaveni majetku a byl jim nařízen odsun do Německa či Rakouska. Ten probíhal v letech 1945–1947 (i dále). Mnozí z Drahanska se tedy nastěhovali do bývalých německých obcí na Vyškovsku, Konicku a severní Moravě (zejména do Libiny).
Trvalo bezmála deset let, než se poničené obce z Drahanské vrchoviny plně vzpamatovaly z válečných událostí a vystěhování. Počty domů a obyvatel však dosud u žádné z nich nikdy nepřekonaly čísla před vystěhováním dodnes.
Přesně o tom je výstava Donuceni odejít: Vystěhování Drahanska v letech 1940-1945, která je u nás v muzeu do 27. 9. 2026‼
