02/09/2026
Připravujeme vydání unikátní knihy "Za obzorem republika" o návratu československých legionářů z Vladivostoku domů, které můžete podpořit prostřednictvím sbírky na Donio. Díky štědrosti přispěvatelů se blížíme k jedné třetině potřebné částky, za což všem velice děkujeme!
A abychom navnadili případné další zájemce, přinášíme malou textovou ukázku z připravované publikace. V knize Za obzorem republika najdete popis celkem 38 velkých lodních transportů a ve společné kapitole pak několik dalších, menších. Každý transport má svého průvodce (tu a tam i několik). Někdy se jedná o úřední dokumenty (rozkazy transportů, kroniky transportů nebo vezených jednotek), většinou jsou to ale vzpomínky konkrétních legionářů.
Průvodcem 25. transportu, který Vladivostok opustil na lodi SS Keemun, je i Zdeněk Štěpánek. Ano, ten Zdeněk Štěpánek! Slavný český herec, představitel mnoha nezapomenutelných divadelních a filmových rolí (například Nezbedný bakalář, Bílá nemoc, Císařův pekař - Pekařův císař či trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem), byl také ruským legionářem! Do zajetí padl v září 1915, do čs. vojska se přihlásil v Kyjevě v červenci 1916, ale službu nastoupil až v březnu 1918. V mezičase v Kyjevě pracoval v pekárně a také hrál divadlo a spolupracoval se Svazem čs. spolků. Po krátkém výcviku byl přidělen k 7. rotě 3. střeleckého pluku, se kterým se později účastnil bojů s bolševiky u Čeljabinsku, Argajaše a Kyštymu. Jako velitel jízdní rozvědky byl 23. června 1918 u Trojicku raněn do pravé nohy a pět měsíců se léčil. V září byl administrativně přeložen do vozatajské roty a následně k divadelnímu oddělení Informačně-osvětového odboru. Po návratu domů přemýšlel, že by v armádě zůstal, ale nakonec v lednu 1921 demobilizoval a vrátil se k divadlu.
Loď SS Keemun s 25. transportem opustila Vladivostok 20. května 1920 a po trase Singapur - Penang - Kolombo - Suez - Port Said, kde byl transport přeložen na loď SS Orotava, mířila do italského Terstu. Štěpánek své zážitky z plavby zachytil v knize "Herec", která vyšla v roce 1964. Takto třeba vzpomíná na zastávku v Singapuru: "Díval jsem se okouzleně na barevný pás lidí pohybujících se před mýma očima, na ženy v pestrých šatech těsně ovinutých kolem štíhlých boků, na zpocené rikši vezoucí hubené Angličany nebo tlusté Číňany, na bosé policisty, na úzký průplav přecpaný džunkami, na sluncem zalité moře. Zavřel jsem oči, abych navždy ve své duši uzavřel vznešený, krásný, výjimečný dojem této chvíle. Jak jsem se vzdaloval od středu města, mizely výstavné paláce, hotely, obchodní domy a octl jsem se mezi ubohými chatrčemi domorodců. Pohled na ně byl žalostný, stejně jako pohled na život kolem nich."
Ovšem tato zastávka pro něj mohla být také poslední: "Má touha uvidět a poznat co možná nejvíce v této divukrásné zemi nemohla být nasycena Singapurem. Dostal jsem dovolení podívat se na den do vnitrozemí. Jednoho překrásného rána jsem si koupil jízdenku a vyjel vlakem několik kilometrů za město. Vystoupil jsem v malé staničce, najal si autodrožku, ještě starou fordku, a po nádherné asfaltové silnici jsme uháněli mezi zahradami a plantážemi k zelené hradbě lesa. Šofér zastavil, já vystoupil a šel jsem pěšky k lesu. Neměl jsem starostí, jak se dostanu zpět. Provoz na silnici byl velmi rušný a vlaky jezdily každou hodinu. Šťasten, že jsem ve stínu, vstoupil jsem do lesa. Brzo však jsem poznal, že jsem se radoval předčasně; v lese bylo neobyčejně dusno. Vzduch byl vlhký, těžký jako ve skleníku. Kráčel jsem po staré, travou zarostlé cestě. Mohutné kmeny palem a cedrů byly ověšeny silnými, často nepropustnými provazci lián. Brzo se nade mnou zavřela stromová klenba a zajalo mě zelené šero džungle […] Zanedlouho jsem se octl na velké mýtině, zarostlé vysokou travou. Byl jsem zklamán. Obešel jsem mýtinu, nenajdu-li nějakou cestičku, ale marně, a co horšího, nenašel jsem ani cestu, po které jsem přišel. Co teď? Byly tři hodiny odpoledne a já stále hledal východ z mýtiny. Konečně jsem se rozhodl, že půjdu směrem, který jsem odhadl a určil podle slunce. […] Což zde není nikde člověka? Zavolal jsem, jak nejsilněji jsem mohl. Můj hlas plný úzkosti proletěl lesem a zapadl kdesi v hustém kapradí, několik ptáků či opic v korunách stromů polekaně vykřiklo, víc nic. […] Konečně po dlouhé době jsem zaslechl táhlé zahoukání. Naděje na lidskou pomoc mi dodala nových sil. Za několik minut stál přede mnou malý, skoro černý človíček, jen v barevné zástěrce kolem boků. Kývl na mne a šli jsme. Asi za hodinu jsme byli na kraji lesa, v nejvyšší čas. Na krajinu padal kratičký soumrak; než jsme došli k osadě ležící před námi, nastala noc. […] V devět hodin ráno jsem byl na lodi a kupodivu, nikdo se o mě nestaral."
A zaznamenal také jednu příhodu s medvědem Míšou: "Bratr, který medvěda opatroval, si vymohl dovolení, aby mohl Míšu vykoupat v moři a vedl svého svěřence k můstku. Míša ihned pochopil, že půjde na zem a nevěděl radostí, co dělá, nebylo s ním možno vydržet a medvědář měl co dělat, aby ho udržel a uklidnil. […] Objevení se medvěda způsobilo takovou paniku, zděšení a řev, že lidé z daleka přibíhali se podívat, co se stalo. Nepředstavitelná hrůza zachvátila obchodnické duše pánů domorodců, kteří ječeli strachem, utíkali, prchali, padali jeden přes druhého, poráželi stánky a krámky se zbožím, zkrátka v několika vteřinách bylo molo prázdné. Vypadalo to tu jako po bitvě. Ananasy, banány, doutníky, pohlednice, šály, čapky se válely po zemi. Obraz k nepopsání. Náš Míša si však nikoho a ničeho nevšímal a nejbližší cestou se vrhl do moře, kde se provaloval podoben obrovské houbě a jen si slastně mručel a pobroukával."
Zato město Kolombo na Cejlonu se mu tolik nelíbilo: "Prošel jsem jakýmsi bazarem, tj. spoustou krámků, ne nepodobných našim jarmarečným boudám, kde byla taková všehochuť zboží, až oči přecházely. Zvláštní pach dráždil čich, směs všemožných vůní, ostrých, kořenných, lahodných i odporných. Zápach ryb, hnilobný, otravný smrad zahnívajících krabů a mušlí prudce kontrastoval s intensivní, mdlou vůní ovoce, čaje a kávy. […] Evropská čtvrť je krásná, nebavila mě však."
Do Terstu transport dorazil 8. července. Tam byl přeložen do vlaku a jel přes Lublaň a rakouský Salzburg a Linec k českým hranicím do Horního Dvořiště, do Českých Budějovic a do Brna. Doma tak byli 13. července 1920. Jako zajímavost ještě uveďme, že osvětovou činnost 25. transportu řídil kpt. Ludvík Kundera (1891-1971), budoucí významný český muzikolog a hudební pedagog, žák Leoše Janáčka, otec Milana Kundery (1929-2023), slavného českého spisovatele.
Kapitola o 25. transportu má rozsah deset stran a obsahuje 24 fotografií. Chcete si ji přečíst? Prosím, podpořte vydání knihy Za obzorem republiky na https://donio.cz/za-obzorem-republika
___
Československá obec legionářská | Muzeum československých legií | Legiovlak | Nakladatelství Epocha
