04/03/2024
Andělé nebo ptáci?
Tak schválně, co v tom obrázku vidíte na první pohled? Na ten první, ne až na ten druhý.
Nedávno mi někdo řekl, že mám přestat s těmi anděly, že je jich najednou všude moc. Já, protože jsem odjakživa taková duše andělská a hledám je všude kolem sebe, ten pocit nemám. Brouzdám po městě, galeriích, ulicích, brouzdám po internetu a andělů vidím pořád tak nějak stejně. Ani výrazně víc, ani míň.
Tak jsem se nad tím trochu zamyslela a došlo mi, že je to možná tak jako se vším.
Když jsem byla těhotná, najednou jsem kolem sebe začala vnímat další a další těhotné ženy, ženy s miminky v kočárku. Kam jsem přišla, tam jsem nějaké to těhotné bříško nebo malé miminko viděla. Nebylo jich zřejmě kolem mě najednou tolikrát víc než dřív, ale já jsem si jich dříve nevšímala, protože to šlo kolem mě.
Někdy začínáme více registrovat věci, které nás třeba trápí. Věci, které v nás vzbuzují otázky. Nebo věci, které nás rozčilují, ale vidíme je neustále, protože z nějakého, nám dosud neznámého, důvodu mají být viděny.
Třeba jako mezníky, které nás mohou někam nasměrovat. Možná někdo nebo něco chce, abychom se zastavili v tom svém hemžení a položili si nějakou otázku. Proč nás tak rozčilují? Z jakého důvodu nás nutí věnovat jim takovou pozornost. Co nám chtějí říct?
Proč vidíme najednou všude anděly? Nepotřebujeme náhodou sami nějakou tu oporu zvenčí?
Doba je, jaká je. Život je hektický, plný spěchu, honíme se z práce do práce, všude potkáváme uspěchané, naštvané, nejisté. Nevíme, co bude, co nebude, do jakého rána se zítra vzbudíme. V obchodě nás naštve pokladní, když schováváme nákup příliš pomalu, na zastávce vám vynadá nerudný dědek, kterému vadí vaše příliš hlučně se smějící děti, sousedka se zlobí, že jste ji minule vyfoukli poslední parkovací místo v ulici a vy sami se nervujete, že jí pořád štěká pes, kdykoliv jen nakouknete na zahradu.
A v tom všem shonu vás osloví třeba obrázek anděla, který si přinesete domů, najdete mu to nejhezčí místečko v bytě a pak si každý den na chvíli sednete s šálkem kávy nebo čaje, podíváte se na něho a uvědomíte si, že tady je vám dobře. Že máte svého anděla strážného, ochránce, pomocníka, rádce, tichého posluchače, který vás vždycky vyslechne a pomůže vám najít ztracenou rovnováhu. Pevný bod ve vašem mikrovesmíru, který vás ujistí, že tady jste doma, v bezpečí, tady je kolem vás klid, láska a pohoda.
Samozřejmě, nemusí to být zrovna anděl. Na jeho místě může být jakýkoliv obrázek, soška, fotografie nebo cokoliv, co vám udělá radost a pohladí oči i duši. Není jediná správná věc a nic není špatně. Pokud cítíte, že je to ONO, že vám to pomáhá a dělá vám to dobře, je to to pravé.
Možná maluji hodně andělů, ale maluji je s láskou a radostí. Ono to přece jinak malovat ani nejde. Prostě jsem to já. Taková jsem, i když se měním a vyvíjím, občas to andělské období přeruším nějakými jinými obrázky, ale co už. Kdo vlastně rozhoduje o tom, co je správné a co ne, co má člověk malovat a čeho už je moc? Dokud to tak cítím, budu malovat anděly a až se to změní, budu třeba malovat něco jiného.
Ještě se vrátím k tomu obrázku, jestli jste dočetli až sem. Pojmenovala jsem ho „Nebeská letka“ a jsou to ptáci. Nebo jsou to andělé? A není to nakonec jedno?
