26/07/2026
📜 Při svátku svaté Anny, 311 let na stále stejném místě! Tradice, na kterou můžeme býti hrdí, Mnichovo Hradiště❗️
👨👩👧👦 Městské muzeum je dnes otevřeno do 12:00, od 13:00 ve farní stodole promítáme unikátní sbírkové filmy při příležitosti dnešní oslavy 130. výročí zdejší Obec baráčníků Mnichovo Hradiště❗️ Přijďte za námi!
KH
📜 Svatoanenská pouť, více než 300letá tradice na stále stejném místě od roku 1714, po roce začíná. Pro obyvatele Mnichovo Hradiště i mnohé přespolní byla vždy velkou událostí, o čemž svědčí i zápisy v různých vzpomínkových knihách - pojďme se na ní podívat očima Václava Paříka (24. 9. 1895 - 10. 3. 1953), městského kronikáře, hodináře a zlatníka:
🖋 ‚‚Prostranství před kostelem svaté Anny jest zákoutím, na němž oko cizince v tato místa zavítavšího se zálibou spočine. Neděje se tak jenom cizinci, stává se tak téměř každému Hradišťákovi, který neodolá, aby tam alespoň jednou za rok nezašel, bývá to o hradišťské pouti, která se koná tu neděli po svátku svaté Anny. Tato městská čtvrť jest nejenom místem, na kterém stojí perla stavitelského umění, kaple sv. Anny a zázračná socha téhož jména, ku které přicházívala „tisícihlavá“ procesí. Jest místem, kde dříme svůj nedosněný sen o trůn českého krále generalissimus válek třicetiletých Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jest místem, kde před oltářem sv. Anny tři monarchové v roce 1833 skládali přísahu na upevnění Svaté aliance, a místem, kde právě o pouti roku 1914 rozlehla se slova válka, mobilisace a rozehnala davy poutníků s hrůzostrašnou představou do svých domovů.
📖 Jest to místo krásné, velebné a historické, které vybrali naši tatíci, aby zde byla konána pouť. Nemohli skutečně lepší vymyslit. V sousedství kostela v bývalém klášteře otců kapucínů a v budově starého důchodu (*1), bydlívali panští úředníci zaměstnaní na ředitelství a hospodářské správě valdštejnského panství, kteréžto úřady umístěny byly v domě čp. 157. Ti dbali pečlivě, aby tento „plac“, jak se části prostranství pěkným zeleným trávníkem porostlému říkalo (na kterém se také bílívalo prádlo), mnoho neutrpěl, oni nebyli vyrušováni z důstojného klidu předpouťovým ruchem, lépe řečeno rámusem („plac“ byl panským pozemkem).
📖 Zařídili věc tak, že pouťovým trhovcům bylo dovoleno stavěti své stánky, kolotoče, houpačky, kramářské krámy teprve v sobotu odpoledne. Kramáři se shromažďovali (tábořili) již několik dní před poutí na místě obcí jím vykázaném u mostu u Jizery. Větší zábavní podniky (kolotoče, houpačky, střelnice, panoptika) čekaly na silnici před zámeckou kašnou. Čekával tam i městský strážník s četníkem. Byly to osoby k udržení pořádku nezbytné. Jakmile bylo po poledni, dalo se toto malebné shromáždění do pohybu, každý tam chtěl být první, to stálo za podívanou, byly to prostě dostihy. Každý z kramářů, jak se jim tehdy všeobecně říkalo, chtěl mít ten nejlepší „flek“, předháněli se v jízdě se svými koníky a vozy, mnoho jich bylo, kteří koně neměli, postrkovali svá vozidla ručně.
📖 Jeden druhému překážel a v takové chvíli o slovo šťavnaté nadávky nebyla nouze, padla i facka z té nebo oné strany. K urovnání sporu býval volán strážník nebo četník. Soud či zatýkání nikdy z takového případu nevzniklo, za chvilku bylo jasno, kramáři spolu mluvili, jako kdyby se mezi nimi nic nebylo přihodilo.
V sobotu večer začínali stavět boudy místní cukráři. Postavil-li někdy kramář svůj stánek, kde nebylo městskému cukráři vhod (ti měli svoje vyhrazená místa), docházívalo k osobním potyčkám. Byl jsem jednou svědkem, kdy takováto rozprava začínala slovy:
📖 „Koukejte na kluka zelenýho, cukrářskýho atd…“ Sobotní večer, dalo by se zde docela dobře říci „poutní svatvečer“, bývala chvíle, kterou labužnicky vychutnávalo mnoho Hradišťáků konajících za teplého červencového večera procházku mezi zakrytými boudami. Byla to chvíle, jak pro nás kluky, tak i pro dospělé, mající zvláštní kouzlo. Bylo slyšet sem tam ránu kladivem některého opozdilce dostavujícího boudu, zvláštní tahavé zvuky kramářské hantýrky, dětské křiky. Bylo cítit z nedalekých polí vůni pokoseného žita i rozvířený prach. Tak se končíval den sobotní. V neděli o pouti byly celebrovány v kostele sv. Anny slavnostní služby Boží, o kterých se sešlo pokaždé několik svateb najednou (starý hradišťský zvyk ženit se o pouti a posvícení). Po dobu konání bohoslužeb nebylo dovoleno kramářům uvésti atrakce do plného chodu, aby nebyly pouťovým halasem rušeny. Jakmile byly skončeny, rozezvučely se flašinety, aristony (*2) na plné kolo.
📖 Vlastní pouť začínala několik desítek kroků od hlavního vchodu do zámku, kde stála akátová alej. Byly to vesměs stromy mohutných kmenů (alej byla vykácena v r. 1911). Na prvním akátě tohoto stromořadí míval upevněný pouťový zpěvák na plátně malovaný plakát s obrázky, jak se tehdy říkalo, „mordytát“ (*3) představující. Každý jednotlivý výjev na obrázku, o kterém zpíval, ukazoval rákoskou. Pomocník nebo pomocnice doprovázel jeho verš na tahací harmoniku. Bývaly to obyčejně příhody zhrzené lásky. Otcovražda, umučení dítěte nevlastní matkou a podobné. Malby na plakátě byly provedeny neuměle řemeslně, z každé však stříkalo „vědro krve“. Píseň o takové události měla celou řadu slok a zpívala se známou notou, jak bylo na obálce předtištěno. Když byla zpěvákem přezpívána, byla divákům nabízena za 2 nebo 3 krejcary. Bývali takoví, že měli těchto písniček celou řadu, o každé pouti si nezapomněli koupit novou, kterou pak k těm druhým přišili, a vznikl z nich „špalíček“. Dnes jsou to věci sběrateli takovýchto rarit velmi vyhledávané.
📖 Pokocháni vyslechnutím příhod na obraze rákoskou ukazovaných, odcházeli jste akátovou alejí k další pouťové zvláštnosti, ku které náležel majitel podniku ‚‚s kartuziánským potápěčem‘‘. Mužík pokroucené postavy ochrnutý na obě nohy, který míval na černém stolku zařízení skládající se ze dvou skleněných cylindrů naplněných zázračnou vodou (nabíranou v kašně, proto stával vždy nedaleko ní). Na skleněných cylindrech seděla černě natřená skříňka s páčkami po stranách, na kterých byly upevněny černé nitě. Stisknutím na straně jedné nořil se čertík barvy černé ke dnu, stisknutím páčky na straně druhé potápěl se čertík barvy bílé ke dnu. Uprostřed skříňky byly uloženy planety. Figurky se nepotápěly stejně, asi podle toho, jak bylo na páčky mačkáno, dále kvůli efektu a vzbuzení záhadnosti. Planetář začínal pokaždé produkci stejně, svým křaplavým do určité tóniny naladěným hlasem:
📖 „Zde je ten pravý kartuziánský potápěč, který každému poví jeho osud atd.“ Planety byly dvojího druhu. První byla obyčejná za 3 krejcary tisknutá, druhá za krejcarů 5 byla psaná, a byla-li s fotografií, stála krejcarů deset (šesťák). Pro osobu pohlaví ženského podobenka muže a pro osobu pohlaví mužského podobenka ženy. Bývaly to staré vyřazené fotografie kupované ve fotografických ateliérech. Tento zvláštní způsob prodeje planet míval hojně zájemců. Jedni je kupovali z pověrčivosti, jiní ze žertu a pro žert, obzvláště ty s fotografiemi vzbuzovaly mnoho smíchu, když se na obrázku objevil fešák s pleší anebo krasavice na padesát let stará.
Za „kartuziánským potápěčem“, když se šlo dále, v aleji po straně pravé stávaly boudy místních cukrářů majících na svých stáncích sortiment různých tvarů perníkových. V přihrádkách bylo drobné zboží cukrové: dorty, sněhové řezy, marcipánová kolečka, větrové (pfeffermintové) pokroutky, kozí bobky, husaři na koních i bez nich, miminka malá i velká, která tehdy budila rozpaky u děvčat, bylo-li některé svým nápadníkem ze žertu tímto „cukrletem“ obdarováno. Ukončením takovéhoto cukrářského krámu byla perníková srdce s nápisy: „Z pouti, Z lásky, Na památku“, z nichž některá byla velikostí zcela skromňoučká, druhá opět velikých rozměrů, pokrytá růžemi fantastických tvarů a barev. Koupil-li mládenec své vyvolené takové „velké“ srdce, byl to již opravdový projev vzájemnosti a osobní přízně, veřejně prozrazující, já o tebe stojím, mám tě rád.(…) Někdy byl nucen mládenec sáhnouti hluboko do kapsy, protože takové srdce perníkové, bylo-li zvlášť veliké a bohatě vyzdobené, stávalo až půldruhé zlatky, a to byl na tehdejší poměry peníz přenáramný.
📖 Z odpadků těsta vyráběli cukráři druh cukroví, tmavě zeleně obarvený, do šištiček uhnětený, chuti silně pepřené, „husí hovínka“ zvaný. Chtěl-li někdo někoho poškádliti, zvlášť chlapec děvče, projevil přání, aby mu koupila na pouti husí hovínko. Přitom se nezačervenal ani jeden ani druhý, přesto, že mluvili neslušně. Na straně druhé a u zdi zámecké zahrady začínala řada stánků za kašnou. Jako první tam stával pouťový trhovec kramář Brych z Bakova, prodávající mimo dřevěné hračky bonbony v kulatých dřevěných krabičkách, který svým chraplavým hlasem pokřikoval na kolemjdoucí, aby si něco koupili. Byl pleti pihovaté, nazrzlých vlasů a nosu velikého, figurka typická.
📖 Opodál stál prodavač zelených okurek, pozdních třešní „voskovek“, hrušek jakubic a jablek jakoubat, prvních plodů tvrdého ovoce. Vedle těchto stávali prodavači kyselých okurek, mívali je umístěné v objemných sudech, které svým pachem koprových silic a vinných listů nepotřebovaly žádné reklamy, byly prostě cítit. Urostlý Tůma zelinář i jeho matka nestačili obsluhovat zákazníky, zvláště kluky, kteří, když nezbyl již ani krejcar v kapse, loudili o hrneček láku, jímž se žízeň neuhasila, byla-li jaká, nýbrž sliny zhoustly tak, že je nebylo možno ani vyplivnout. Vedle stával prodavač tureckého medu v bílé vysoké čepici, kazajce a zástěře, který míval vysazenou taxu za porci této pochutiny, a nemýlím-li se, stála nejmenší porce 3 krejcary. Jako poslední v této řadě byl prodavač dýmek, ústních harmonik a drobné galanterie.
📖 Široké prostranství, které se otevírá před kostelem sv. Anny, obsadilo někdy panorama voskových figur, malý kočovný cirkus, kolotoč, střelnice, maňáskové divadlo, houpačky, krámy s obrázky svatých, modlitbami, růženci, s hračkami, marcipánem a jinými atrakcemi.
📖 Plot u Staré lékárny býval ověšen svatými obrazy všech českých patronů, obrazy s pytláckými výjevy a jiné a jiné. A lidí – hlava na hlavě. Co tu bylo křiku, tónů, trumpet, frkaček a slavíků. Halas, o kterém nám klukům bývalo dobře. Ze zeleně věky shrbených lip honosně celému okolí vévodí klenot: kostel svaté Anny, ve středu těchto stromů, které přetrvaly věky, stojí zázračná socha sv. Anny, báby Krista Pána, sem přicházeli se modlit růženec a vyprosit si její požehnání poutníci z dalekých míst se svým uzlíčkem starostí, ti, kteří hřešili, i ti, kteří byli hodní.
📖 Jak jsem vpředu poznamenal: Den poutní vymykal se svým ruchem pořádku dnů ostatních, hlavně dolení část města žila životem jiným. V hostincích, které na pouť byly již připraveny, bývalo halasno a neobyčejně živo. Ihned pod kostelem sv. Jakuba bývala hospoda V putně (*4), kde před okny na nízkých sudech byla položena prkna a udělány lavice, na sudech vyšších položená prkna tvořila stoly. Celek měl nad sebou střechu upravenou z plachty. Ve dlažbě zastrkány byly břízky, jež svým chatrným stínem měly zasednuvšímu poutníku zpříjemniti chvilku posezení. Níže v ulici byla hospoda U Smutných, později U Lochmanů, posléze U Balatků (*5), kde bývala velmi stinná zahrada a ještě lepší pivo. V hostinci U českého lva (*6) pod sochou sv. Jana u zámku, kam se vcházelo po schodech, které měly chvojím ověnčený nápis „Vchod do zahrady“, bylo také milé posezení.
📖 Nejvíce ctitelů klášterského moku mívala hospoda U slunce čp. 1607 naproti zámku (poslední majitel Antonín Grünwald). Mívala podobné zařízení jako hospoda V putně (*7), umístěné venku před domem (byla zrušena v r. 1899, stavení koupil hrabě Waldstein, který hostinec zrušil). V neděli o pouti bývaly všechny krámy v celém městě až do pozdních hodin odpoledne otevřeny a za náhradu nedělního klidu byly krámy a živnosti zavřeny v pondělí „o pouti“.
📖 V tento den se chodívalo do Podhněvosic (*8) do zahrady na dobré pivo a koncert pořádaný majitelem hostince. Rozumí se samo sebou, že i požitky gastronomické byly tomuto dni přizpůsobeny. Na žádném stole obzvláště tam, kde byl přednosta domácnosti „cechu ševcovského“ (*9), nechyběl: „ševcovský oběd“ = vepřová pečeně, knedlík, zelí, to býval chod hlavní. Mimoto býval králík, sekaná, řízky. V mnohých rodinách jídelníček obohacován mladou husí pečínkou. Všechna tato jídla doplňoval „okurkový salát“, který voněl z každého domu v celém městě.
📖 Slavný tento den jest již jenom torsem bývalé slávy a nádhery. Obraz pozbyl na barvitosti a vjemu, který v duši z dětských let zůstal, zadýchl do paměti, aby se vynořil a začechral co něžný vánek v pavučince vzpomínek.‘‘
🖋 Poznámky:
*1) Tzv. úřednický dům, čp. 152, dnes majetek NPÚ.
*2) Ariston je hudební nástroj pracující na principu kolovrátku, místo válce je kotouč z tuhé lepenky, jímž se otáčí pomocí kliky. V lepence jsou otvory, do nichž proudí vzduch a otvírá ústí píšťal. Ariston se společně s fonografem řadí mezi předchůdce gramofonu.
*3) Zkomolenina pojmu morytát – vražda či hrůzostrašná historka
*4) Bývalý dům čp. 228, zbouraný v 90. letech. Naposledy v něm byla rychta zdejší obce baráčnické, dnes je na místě, kde dům stával, malé parkoviště.
*5) Jedná se o i dnes oblíbený hostinec U Antošů – ANTOSH PUB – čp. 223.
*6) Dům v Arnoldově ulici čp. 83 byl zbořen v roce 1979.
*7) Tento dům čp. 160 v ulici V Lipách byl v roce 1962 zbořen, dnes je na jeho místě zahrada mezi domy čp. 159 a 161. Čp. 160 obdržel jiný dům.
*8) Hostinec v Hněvousicích byl oblíbeným výletním místem mnichovohradišťských obyvatel.
*9) Připomínka toho, že řada obyvatel Mnichova Hradiště nacházela obživu v Kompertově obuvnické továrně.
📸 Unikátní fotografie Čeňka Schäferlinga kolotoče před kaplí sv. Anny, resp. tzv. úřednickým domem, při pouti v Mnichově Hradišti v rozmezí let 1890-1902 / sbírka Muzea města Mnichovo Hradiště, fond Stará alba fotografií, i. č. 1815/1
📜 O sousoší sv. Anny z roku 1714 více v článku zde: https://muzeum.mnhradiste.cz/muzeum/aktuality/310-vyroci-sousosi-sv-anny-v-mnichove-hradisti-i-souvisejici-tradice-hradistske-pouti
