04/08/2026
Vladislav Mirvald (3. 8. 1921 – 19. 4. 2003)
Ačkoli se před 105 lety narodil v Záluží u Mostu, v roce 1938 se přestěhoval do Loun, kde nastoupil na reálné gymnázium a v roce 1941 odmaturoval. Už tady ho ovlivnil o generaci starší knihovník Jaroslav Janík, ale i okruh mladých lidí okolo Kamila Linharta. Z tohoto období pocházejí první surrealistické a kubistické kresby, koláže a autorská alba. V roce 1945 odchází do Prahy studovat výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity, v první polovině padesátých let už vyučuje na základních školách na Lounsku. Intenzivně se věnuje krajinomalbě v plenéru, realistická krajina se ale postupem doby mění v expresívní, barvami překypující obrysy okolní přírody, kterou později transformuje už jen do znaků.
Toto hledání přerostlo na počátku šedesátých let v hledání nových výtvarných postupů., rok 1963 byl určujícím pro celé další výtvarníkovo dílo; tehdy začal užívat rýsování, tématem se staly geometrické vztahy mezi plochami. O rok později se v Mirvaldově tvorbě objevují kresby a obrazy v duchu geometrické abstrakce, koncem šedesátých let se přibližuje vizuálně atraktivnímu op artu. Po roce 1970 je Mirvaldovi znemožněno vystavovat, řadu let tvoří solitérně v soukromí, kde pokračuje ve svých experimentech. V roce 1979 začíná velkou sérii Undulačních válců, 1986 vznikají první díla z cyklu Rombergovy křivky. Nejedná se ovšem o čistě abstraktní formu, respektování přírodních zákonů dodává jeho malbě racionální předobraz. Jako profesor, vyučující deskriptivní geometrii a výtvarnou výchovu, ale zároveň přírodní vědy, své znalosti z těchto oborů propojil a vytvořil osobitý, ale přitom autorský a rozeznatelný rukopis.
Po roce 1989 se jeho dílo se objevuje na řadě zásadních skupinových výstav mapujících české neokonstruktivistické umění šedesátých let. A zbytek je, jak se často říká, už historie.
V případě Vladislava Mirvalda ale nelze hovořit "pouze" o výtvarném umění, byl člověkem rozptylu takřka renesančního: suverénně se pohyboval nejen na poli výtvarného umění, ale také fotografie, restaurátorství, literatury, filmu, hudby, herectví či scénografie.
Nelze se při této souvislosti samozřejmě nezmínit o jeho pedagogickém působení na Gymnáziu v Lounech, kde od roku 1954 až do odchodu do důchodu učil. S odstupem doby se jeví pro Louny zásadním i jeho vliv na řadu studentů, kterým otevřel dveře do světa umění, a to nejen výtvarného. Dodnes je mnohými jeho role často zmiňovaná jako iniciační a nenahraditelná.
Svým experimentálním přístupem k umění, kdy se nebál používat různé materiály a netradiční postupy, neustále obrušoval hrany všednosti a každodennosti. Proto ve svém vývoji nikdy neustrnul a právem je zařazován ke klasikům českého konstruktivního umění stále více ceněné generace 60. let minulého století.
Text Vladimír Drápal / Foto Miroslav Kukla
