28/07/2026
František Schubert, navzdory přání svého otce a záměrům prof. Spiny, vstoupil 28. srpna 1925, tedy na svátek sv. Augustina, do řádu augustiniánů eremitů u sv. Tomáše na Malé Straně a přijal řeholní jméno Augustin. V pražském konventu složil 1. prosince 1925 časné sliby a v ročním noviciátu pokračoval od dubnu 1926 v klášteře sv. Michaela v Münnerstadtu v Dolních Frankách, aby zde prošel plnou řádovou formací, a poté na univerzitě v nedalekém Würzburgu prohloubil své teologické vzdělání. Díky své přátelské povaze a inteligenci se záhy stal mezi novici vůdčí osobností. Jeden ze spolubratrů ho charakterizoval jako muže střední výšky a štíhlé postavy, ale „nejvýraznější na jeho podlouhlém úzkém obličeji byly velké ohnivé oči, zářící zájmem a radostí ze života“. Novic Augustin Schubert byl odpovědný a vážný v práci, naopak veselý a vřelý v kruhu svých přátel při rekreaci.
Jako rozený zpěvák rád zpíval a dokázal zanotovat mnoho písniček, které znal
především z mládežnického hnutí Staffelstein. Ať už šlo o náboženské písně či jen vtipné popěvky, vždy přesně zapadly do momentální nálady. Pro mnohé z nich byl velmi inspirující i styl, jakým prožíval svůj spirituální život, a jeho zcela vyhraněný postoj vůči svému povolání: „Můj cíl mi stojí jasně před očima. Vím proto jistě, co mám vykonat. Může přijít cokoliv, nic mě ale nemůže zabrzdit a zabránit mi v pokračování na cestě, kterou jsem si zvolil. Vydržím!“
Rok 1929 se v jeho životě stal v mnoha směrech zlomovým. Jako mladý kněz působil krátce v duchovní správě v Ročově (u Loun) a ve Svaté Dobrotivé (u Hořovic) a od 1. srpna 1929 nastoupil jako kaplan do praktické farní pastorace u kostela sv. Tomáše. Současně zastával úřad podpřevora tamního konventu (roku 1931 pak převora-vikáře) a byl rovněž sekretářem řádové provincie. Již v červenci vstoupil do Čsl. Orla v pražské Pospíšilově župě a ujal se duchovního vedení orelské jednoty na Malé Straně; díky svému nasazení v ní záhy pozvedl především úroveň náboženského a kulturního života. Při oslavách Svatováclavského milénia na podzim 1929 se poprvé dostal do povědomí širší veřejnosti, když pražský německý
deník Deutsche Presse 28. září 1929 otiskl na titulní straně jeho vůbec první článek, v němž vyzvedl význam hlavního zemského patrona: „Svatý Václav je prvním Čechem, který ve své osobě představuje to, co si žádá přirozenost a příslušnost k tomuto pokolení od celého českého národa, totiž být mostem mezi slovanským východem a germánským západem.“ Pater Schubert se díky svým česko-německým kořenům sám považoval za takový spojující most a české země vždy chápal jako vlast dvou národů. Byl oblíbeným knězem mezi českými i německými věřícími, nasazoval se v Čsl. Orlu a nadále udržoval kontakty se svými přáteli ze Staffelsteinu.
V roce 1932 se jeho řeholní i pastorační povinnosti významně rozšířily. Nejprve se stal převorem kláštera u sv. Tomáše a 25. července byl jmenován administrátorem (farářem) zdejší farnosti, přičemž oba úřady vykonával až do svého zatčení
Do paměti současníků se velice silně zapsala pouť k hrobům českých patronů v katedrále sv. Víta, která se ve vypjaté mobilizační atmosféře konala 27. září 1938 v předvečer svátku sv. Václava. Do zatemnělého prostoru, který byl z bezpečnostních důvodů osvětlen jen několika svícemi, promlouval P. Schubert a se silnými emocemi naléhal na všechny, aby přes hrozby války zůstali v nastávajících časech pevní, v naléhavé modlitbě vložili budoucnost národa do Božích rukou a přitom do tohoto zápasu zapojili i české světce: „My všichni jsme povinni národ bránit. Ti, kteří jsou k tomu povoláni, zbraní, my ostatní modlitbou. ... Tím, že se modlíme, neoslabujeme národ. Část musí míti pěst sevřenou, část sepjatou k modlitbě. To se musí doplňovat. Ať přijde cokoliv, my víme, co činit. Jsme v rukou Páně. ... Bůh věřící lid vysvobodí. Nezhyne národ, jenž věřit neustane – dědictví otců zachovej nám Pane! Amen.“ Od krize v pohraničí na podzim 1938 se plně identifikoval s ohroženým českým národem, aniž by se kdy snížil k nacionalismu. Na důsledky mnichovské dohody reagoval článkem „Modlili jsme se“, otištěném v Orelském věstníku. V čase všeobecné demoralizace a hledání viníků v něm utěšoval, volal po návratu do domu Hospodinova a burcoval k neutuchajícímu duchovnímu zápasu: „Nebudeme-li účinnost nadpřirozené síly modlitby podceňovati, můžeme vykonati pro národ více než státníci a mocní tohoto světa. Proto: Modlili jsme se a musíme se modlit ještě horlivěji: Bůh a vlast toho žádá!“ Přitom mu v této dramatické době přibývalo povinností i v rámci řádu, když od roku 1938/1939 zastával i úřad procuratora, ekonoma provincie a magistra noviců.
Okupaci Československa 15. března 1939 vnímal Augustin Schubert jako velkou křivdu vůči českému národu. Hned toho dne sloužil mši svatou, kde při kázání líčil současnou politickou a náboženskou situaci národa a s rozhořčením odmítal toto násilí a ztrátu svobody. Orelské hnutí odporu se zorganizovalo během léta 1939, kdy ústřední náčelník MUDr. Vojtěch Jílek při důvěrné schůzi seznámil náčelníky žup a další funkcionáře Orla se směrnicemi a zásadami odbojové práce. Následně od ústředí až po místní jednoty vznikla ilegální síť, napojená na Obranu národa. V Pospíšilově župě představoval jednu s uzlových osob právě P. Schubert, který byl později mj. hlavní spojkou k Ústřednímu vedení odboje domácího (ÚVOD). Zájem Gestapa o jeho osobu zesílil, když byl 10. prosince 1939 jednomyslně zvolen ústředním vzdělavatelem Orla. Počátkem července 1940 se s řadou dalších funkcionářů zúčastnil druhého ročníku školy nových směrů v orelské tělovýchově
v Jedovnicích (u Blanska). Ve dvou přednáškách zde promluvil o vztahu Orla k náboženství a národu a zanechal v posluchačích hluboký dojem, když otevřeně povzbuzoval k ochotě se nasadit v zápase za osvobození národa i církve.
V srpnovém čísle časopisu Orel vydal mimořádnou výzvu k tradiční orelské pouti na Svatý Hostýn, tehdy konané pod názvem Duchovní den, v níž apeloval na členstvo, aby ji prožilo s plnou intenzitou: „Všechno orelské bratrstvo celé naší vlasti chystá se k velikému činu. Opětovně se shromáždíme na pouti, nikoliv abychom rokovali a mluvili, nýbrž v prvé řadě, abychom jednali. Naším skutkem však bude: společné obcování s Bohem ve společné oběti a společné modlitbě. ... Naše náboženské
počínání nemá nic společného s jakýmsi blouznivým zažíváním citové či myšlenkové krásy, nýbrž musí býti prodchnuto silou vrcholného lidského skutku, musí nésti všechny prvky opravdové práce se všemi znaky námahy, vypětí sil a uvědomělosti sledovaného cíle ...“
Samotná pouť v sobotu 17. a v neděli 18. srpna se stala jakousi duchovní manifestací odporu proti okupační moci. P. Schubert po nedělní slavné mši svaté vedl emotivní mariánskou adoraci, přenášenou Českým rozhlasem, v níž se obracel k Panně Marii s řadou proseb o ochranu českého národa. Bylo to jeho poslední veřejné vystoupení.
U příležitosti svátku sv. Augustina 28. srpna 1940 (mj. slavil 15. výročí vstupu do řádu) měl Augustin Schubert přednést o tomto světci krátké slovo v rozhlase. Na poslední chvíli však text neprošel cenzurou (mj. obsahoval opět narážky na obležené Hippo) a jeho vysílání bylo zrušeno. Dva dni nato, 30. srpna 1940 dopoledne, si pro převora Schuberta přijelo do kláštera sv. Tomáše gestapo. Byl zatčen a převezen k výslechu do jeho ústředny v Petschkově paláci a nakonec obviněn z protistátní činnosti a tupení německé branné moci. Měl se ho dopustit tím, že při průjezdu okupačních vojsk Malostranským náměstím 15. března 1939 podle udání maltézského převora Bobeho prý prohlásil: „Podívejte se, tady se k nám valí ta
hnědá sračka!“. Rozhodujícím důvodem však bylo, že gestapo považovalo P. Schuberta za nebezpečného protivníka s mimořádným vlivem na veřejnost; navíc ho označilo za renegáta, který odložil německou národnost a stal se Čechem. Po několika dnech strávených v posádkové věznici v Praze na Hradčanech byl předán do pankrácké věznice. Vojenský i civilní soud ho pro nedostatek důvodů žaloby zprostil, avšak gestapo si P. Schuberta ponechalo v tzv. ochranné vazbě (Schutzhaft). Od konce října pobýval ve věznici v Praze na Pankráci a 11. prosince 1940 byl převezen do terezínské Malé pevnosti, odkud se mu prostřednictvím spoluvězně, terezínského faráře Fraita a jeho sestry podařilo navázat tajný
kontakt s matkou a sestrou a spolubratrem Bonaventurou Czerným.
V té době byl fyzicky již velmi oslabený, a tak uvítal, když mohl touto cestou dostat nějaké potraviny či peníze. I v této situaci prostřednictvím bratra Bonaventury finančně vypomohl slečně Fraitové, která předávání zásilek zajišťovala a sama se dostala do existenčního ohrožení. Povzbuzením pro něho bylo i zaslání několik desítek vánočních pozdravů, které se podařilo zorganizovat mezi členy Pospíšilovy župy.
Od 4. dubna 1941 se Augustin Schubert stal vězněm č. 34.930 v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg, nejprve na bloku č. 14 v tzv. malém lágru. Zde se v prostředí vůči kněžím extrémně nepřátelském setkal s dalším statečným knězem Františkem Štverák, farářem ze Chval u Prahy, který sem byl poslán k likvidaci. Vzájemně se povzbuzovali, zpovídali, P. Štverákovi nosil chleba a cigarety; tomu se vryl do paměti jeden Schubertův výrok: „Němci mohou spálit těla, myšlenku však nespálí, ta spálí je.“ Stal se útěchou mj. i pro řadu vězněných českých studentů z akce 17. listopad 1939. Po krátkém pobytu v Praze na Pankráci (někdy od poloviny května do června 1941), kdy si ho zdejší gestapo vyžádalo k dodatečným výslechům, byl vrácen do Sachsenhausenu a v srpnu umístěn na blok 57.
Koncem srpna 1941 byl zařazen do transportu, jehož cílovou stanicí byl koncentrační tábor Dachau. Dorazil tam 5. září 1941, stal se číslem 27.127 a prvních asi 14 dní pobýval v izolaci na bloku 9/1. Poté se dostal na přeplněný kněžský blok 30/1 a kromě hladu (tento robustní muž měl nyní jen 55 kg) zažíval s ostatními nejrůznější šikany ze strany dozorců, kteří se na kněze zvláště zaměřovali. Při krutém zacházení, vysilující práci a navíc v nepříznivých klimatických podmínkách se brzy prudce zhoršil jeho zdravotní stav (oteklé nohy, těžká kýla, postupující tuberkulóza plic). P. Schubert se proto počátkem léta 1942 hlásil v táborové nemocnici (tzv. revíru), ale několikrát byl zbit a odmítnut jako údajný simulant.
Když byl konečně přijat, při rentgenování se zjistilo, že tuberkulózou jsou zasaženy již tři čtvrtiny plic. Byl přeřazen na blok 5/1, určený speciálně pro léčení TBC, kde na otevřenou plicní tuberkulózu a celkové vyčerpání organismu 28. července 1942 zemřel.
* 14. května 1902, Praha
† 28. července 1942, Dachau, Německo🙏
