Četnická stanice Lobkovice

03/10/2026

Pozor, pozor! Hlášení pro veškeré příznivce četnické pátrací stanice a detektiva Fouska. Oznamujeme, že po šestiměsíčním úsilí byl dokončen nový amatérský snímek. Pod taktovkou režiséra Jaroslava Kolčavy se před kamerou v rolích herců vystřídalo i několik příslušníků našeho sboru. Toto dílo mělo svou velkou premiéru dnes úderem 17. hodiny v milovickém kině. Doufáme, že výsledek našeho pátrání po filmové slávě oceníte!

Opět jsme ve 30-tých letech minulého století. Název filmu předzname...

02/10/2026

Kapitola 5: Pátek – Bůček, potopa a zasloužený doušek

Ráno na stanici: Rozkazy za rozbřesku V pátek ráno vypadal vrchní strážmistr Jiří Konrád jako člověk, který prošel očistcem a teď hodlá nastolit nový světový řád. Seděl u stolu v náhradní uniformě, která mu byla trochu těsná v ramenou, a jeho tvář byla vyškrábaná od rejžáku, kterým ho včera syn Jan drhl. Jan Konrád, mladý a svalnatý četař na zkoušku, stál vedle otce a snažil se tvářit neuvěřitelně disciplinovaně, ačkoliv mu koutky cukaly pokaždé, když si vzpomněl na tátův včerejší „hnědý loping“.

„Ebeli! Ke mně!“ zařval Jiří tak, že se kocour Bertík na Robertově klíně lekl a málem starému Dostálovi rozdrásal břicho. Jaroslav Ebel, se psem Albertem u nohy, předstoupil. „Rozkaz, pane vrchní. Doufám, že mě neposíláte čistit tu silnici.“ „To ne,“ zavrčel Jiří. „Pojedeš k Málkový a Křepelkovi. Tuhle válku dneska ukončíš.

Vezmi Alberta, a jestli má Křepelka pravdu a v tom kurníku je kuna, tak ať jí ten tvůj chlupáč udělá krátký proces a ukáže tu zdechlinu Málkový pod nosem. Pokud tam žádná kuna není a Křepelka si vymýšlí, tak mi ten chlap zaplatí čistírnu za tu včerejší mouru! A běda vám, jestli uvidíte Jandu s tím jeho armagedonem. Jestli ho potkáte, shodit z vozu, ten krám hodit do Labe a toho dědka zbavit všech papírů, co kdy dostal, i těch od křtu!“

Ebel se uculil. „Jasná zpráva, vrchní. Uděláme v Lobkovicích pořádek.“
Akce v terénu: Kuna a smíření Ebel a Albert dorazili k Málkové právě ve chvíli, kdy stará paní hodlala na so**eda hodit květináč s pelargoniemi. „Moment, paní Málková!“ vykřikl Ebel. „Dneska mluví zákon. Berte, hledej!“ Albert, vycvičený rváč ze zákopů, vletěl do kurníku s takovou vervou, že slepice vyletěly až na střechu. Po deseti vteřinách divokého vrčení a prachu se Albert vynořil a v tlamě hrdě nesl pořádně vypasenou, i když už značně nehybnou kunu. Málková zmlkla. Křepelka, který to sledoval přes zeď, si vítězoslavně odplivl. „No vidíš, ty stará herko! Já ti to říkal!“ „Ticho, Křepelko!“ okřikl ho Ebel. „I když jsi měl pravdu, tvůj mour skončil na vrchním strážmistrovi. Takže teď pěkně vytáhneš pětku na čistírnu a Málková ti za tu kunu upeče koláč, jasný? Nebo vás oba zavřu do jedný cely s Bertíkem, a uvidíte ten tanec!“

Nečekaná omluva: Janda a „dar z nebes“ Mezitím se na stanici odehrávalo něco nevídaného. K vratům nedokodrcal Janda s řevem, ale potichu a s výrazem největšího kajícníka. Byl vystřízlivělý, oholený a vypadal, jako by právě vyšel ze zpovědnice. V hospodě mu totiž včera večer vyložili, co provedl vrchnímu, a Janda, v jádru dobrák, z toho dostal strach i špatné svědomí.

Vstoupil na stanici a v rukou držel obrovský tác, na kterém trůnil poctivý, dozlatova upečený domácí bůček, ze kterého se ještě kouřilo. „Pane vrchní… já… já přišel prosit o odpuštění,“ začal Janda a pokládal bůček na stůl pod nos Jiřího Konráda. „Víte, já měl narozeniny, a hned druhý den můj bratr… musíte chápat význam těchhle dnů pro venkovského člověka. Ta kořalka byla silnější než moje brzda na voze. Tady nesu desátku, domácí výroba, jako omluvu za tu… nepříjemnost.“
Jiří Konrád se podíval na bůček. Vůně pečeného masa po třech dnech v hnojném oparu působila jako božské zjevení. Jeho vojenská přísnost začala tát jako led na slunci. „Narozeniny, říkáte?“ „I bratrovy, pane vrchní!“ dušoval se Janda. Jiří si povzdechl a ukrojil si kousek masa. „No dobrá, Jando. Pro tentokrát… ale jestli tě ještě jednou uvidím pít za kozlíkem, tak tě osobně přivážu k tomu tvýmu ventilu.“
Janda se rozzářil, několikrát se poklonil a vycouval ven k vozu. Jenže, co čert nechtěl,

Janda byl pořád tak trochu „v oblacích“ ze svého úspěšného vyjednávání. Vyskočil na vůz, práskl do koní a zapomněl – opět – zašpuntovat cisternu. „Jando! Ty hovado!“ vyběhl ven Jan Konrád. Jenže tentokrát to nebylo hnědé. Z cisterny se vyvalil příval čisté, studené vody z rybníka, kterou Janda ráno nabral, aby vůz vypláchl. Proud vody zasáhl prašnou cestu přímo před stanicí, spláchl poslední zbytky zaschlého hnoje a vytvořil osvěžující potok, který ochladil vzduch. Jiří Konrád stál na prahu, v jedné ruce kousek bůčku, a sledoval tu vodní spoušť. „No… aspoň je to voda,“ zamumlal a poprvé za celý týden se pousmál.

Detektivní finále: Housle a ticho za rákosím O kousek dál, v detektivní kanceláři, Fousek s Hrazdirou balili. Mistr Pospíšil už byl na cestě pro své stradivárky, šťastný jako malé dítě. „Tak vidíte, Jene,“ prohodil Fousek a urovnal si balonaťák. „Krádež století vyřešena v Lobkovicích. Ital Bianchi půjde k soudu, ale v jádru je to jen hlupák. Skutečný zloděj, ten muž v rákosí, dostal svůj trest od osudu. Utekl z Prahy s pokladem, ale v téhle naší džungli mu stačil jeden špatný krok na mokrém břehu a trocha smůly.“ „A co ty další věci z té skříňky číslo čtrnáct, šéfe?“ zeptal se Hrazdira a poupravil si svůj dokonalý plnovous. „Ty pošleme té Marii. Byly to jen vzpomínky a pár drobných. Svět je někdy smutnější než špatně naladěné violoncello.“

Večer: U „Zlaté štiky“ Večer se celá lobkovická sestava sešla v hospodě. U jednoho dlouhého stolu seděli četníci i detektivové. Jiří Konrád, Robert s kocourem (který dostal mističku smetany), Roman s fotoaparátem, ve kterém měl snímky „Apokalypsy“, mladý Jan, drsný Ebel se psem Albertem, a proti nim elegantní Fousek s Hrazdirou.

„Pánové,“ zvedl sklenici piva Jiří Konrád. „Byl to týden, na který bych nejraději zapomněl, ale obávám se, že historie Lobkovic si ho bude pamatovat jako ‚Týden velkého odéru‘. Na spravedlnost!“ „Na spravedlnost a na čistý ventil!“ dodal Ebel a všichni se rozesmáli. Roman Dostál si stoupl na židli. „Mám k této příležitosti báseň! ‚V rákosí ticho, v cisterně hluk, četník je hrdina, zloděj je puk…‘“ „Posaď se, Romane, nebo ti to pivo vyliju na hlavu,“ zasmál se jeho otec Robert.

Fousek se podíval na Hrazdiru a mírně nadzvedl sklenici směrem k četníkům. „Možná nejsme ze stejného těsta, Jene, ale v Lobkovicích se pravda nakonec vždycky vybublá na povrch. I když to někdy trvá a někdy to dost smrdí.“

Léto 1932 v Lobkovicích pokračovalo. Slunce zapadlo za Labe, v rákosí zakvákaly žáby a v dálce bylo slyšet Jandův zpěv. Případ neznámé mrtvoly byl uzavřen jako nešťastná náhoda při útěku, housle byly zpět v Praze a na četnické stanici konečně zavládl klid. Aspoň do příštího pondělí, kdy se paní Blažková určitě zase na něco přijde stěžovat.

01/10/2026

Kapitola 4: Čtvrtek – Apokalypsa velitele a hřbitovní blues

Ráno na stanici: Úleva, která smrdí Čtvrteční ráno přineslo zdánlivé vysvobození. Starý dobrák Janda konečně odtáhl svůj fekální vůz od stanice, protože dostal „lukrativní zakázku“ na hnojení polí u Neratovic. Jenže, jak už to u Jandy bývalo, odtáhl sice stroj, ale nechal za sebou dědictví v podobě zaschlých louží a výparů, které se v ranním slunci měnily v neviditelnou stěnu hnusu.

Robert Dostál seděl v kanceláři a s výrazem mučedníka se snažil soustředit na papírování. Před ním ležel spis „Sousedský spor: Přístřešek versus zvratky“. Šlo o dva so**edy, Horu a Malinu. Hora si postavil na hranici pozemku přístřešek na dřevo, na což si Malina stěžoval, že mu to stíní zahradu a nic mu tam neroste. Hora kontroval tím, že přístřešek postavil jen proto, aby nemusel ze svého okna každou noc sledovat, jak opilý Malina blije do jeho záhonů s tulipány a u toho neslušně pokřikuje na Horovu starší dceru.

„Tady nepomůže zákon, tady pomůže jen exorcista,“ zamumlal Robert a otřel si pot z čela. Bertík na skříni jen znechuceně zamňoukal.

Operace „Slepice“: Cesta do pekel Vrchní Konrád, který měl nervy nadranc z nedostatku spánku (spaní vedle psí boudy mu na autoritě nepřidalo), se rozhodl, že dnes s tou Blažkovou skoncují. „Romane! Nastartuj motokolo!“ zavelel. „Pojedeme tam a já těm dvěma bláznům vysvětlím, co je to zákon!“ Roman, s puškou na zádech a foťákem připraveným k akci, naskočil do sedla. Jiří se s těžkým povzdechem nasoukal do sajdky.

Když dorazili k domu paní Málkové, situace byla v bodě varu. Málková stála u brány a vřískala na so**eda, sedláka Křepelku, který byl zabarikádovaný za zdí svého dvora. „Vrahu! Kuna by mi je takhle neudávila! To byl tvůj jed, ty křiváku!“ ječela Málková. Zpoza zdi se ozval Křepelkův hluboký hlas: „Ty stará furie, nepoznáš ani kunu od slepice! Máš tam v kurníku hnízdo velké jako tvoje hlava, ale radši budeš otravovat četníky!“

Jiří Konrád vystoupil z motokola a snažil se o vojenský postoj. „Pánové! Dámo! Klid! Jménem zákona...“ Jenže v tu chvíli se po prašné cestě opět přiřítil Janda se svým vozem. Byl v náladě, vedle něj seděl další místní opilec a oba halasně zpívali „Okolo Třeboně“. Janda, věrný své pověsti, opět zapomněl dotáhnout ventil. Za vozem se vyvalila čerstvá vlna hnědé apokalypsy, která v horkém vzduchu okamžitě vytvořila neprostupnou clonu „svěžího vzduchu“.

Jiří Konrád se právě nadechoval k dalšímu rozkazu, když se Křepelka, nevědom si toho, že vrchní stojí přímo u jeho branky, rozhodl ukončit spor s Málkovou po svém. Popadl vědro plné mokrého mouru a popílku z kamen a s výkřikem: „Tady máš tu svoji kunu!“ ho vyhrskl přes branku.

Všechno se stalo vteřinu předtím, než Jiří stihl uhnout. Směs černého mouru, sazí a špinavé vody dopadla s mlasknutím přímo na vrchního strážmistra. Jeho vyleštěná uniforma, jeho hladce oholená tvář, jeho vojenský sestřih – všechno bylo v mžiku černo-šedé. „Já... já...“ vykoktal Jiří, zatímco mu z nosu odkapával mour. „Vrchní , nehýbej se! To je ono! Střet živlů! Černý strážce v hnědém oparu!“ křičel Roman a začal zběsile točit kličkou fotoaparátu.

To byla poslední kapka. Jiří Konrád začal řvát. Nebyl to řev velitele, byl to řev muže, který právě ztratil poslední zbytky lidského rozumu. „Všichni jste hovada! Jando, ty vrahu! Křepelko, ty parchante! Málková, vy... vy...“ Jiřímu došla slova. Rozmáchl se, že nastoupí do motokola a odjede do exilu, jenže zapomněl, že Janda mu právě pod nohy „přihnojil“. Noha vyleštěné holínky sklouzla po čerstvém blátě. Jiří vyletěl do vzduchu, udělal efektní loping a dopadl celou vahou zad do té nejhlubší louže hnoje, kterou tam Janda zanechal.

Nastalo ticho, které přerušovalo jen cvakání Romanova aparátu a vzdálený smích opilého Jandy. Jiří Konrád tam ležel, černý od mouru, hnědý od hnoje, a jen tupě hleděl do modrého nebe. Pak pomalu zvedl ruku, ukázal směrem ke stanici a ucedil: „Odjezd. Hned.“

Detektivní linie: Hřbitovní schůzka a klíč č. 14 Zatímco se Jiří Konrád vracel na stanici jako hromada neštěstí, Fousek a Hrazdira se blížili k hřbitovní zdi. Byl večer, stíny se natahovaly a Ital Bianchi už tam čekal. Pod paží svíral podlouhlé pouzdro zabalené v pytlovině.

„Máte peníze, barone?“ zeptal se Bianchi a nervózně se rozhlížel. Hrazdira (baron) poklepal na kufřík. „Mám. Ale nejdřív chci vidět to dřevo. Nechci koupit napodobeninu z lobkovické olše.“ Bianchi opatrně rozbalil pytlovinu. Uvnitř byly skutečně housle. I v pološeru hřbitova se jejich lak leskl jako drahokam. Fousek, schovaný za náhrobkem místního faráře, věděl, že je čas.

„Ruce vzhůru, jménem pravdy!“ vybafl Fousek a namířil na Itala svou lupu (vypadala v šeru jako malá pistole). Bianchi leknutím nadskočil a housle mu vyklouzly z rukou. Hrazdira je s akrobatickým výskokem chytil těsně nad zemí. „Máme vás, pane Bianchi,“ řekl Fousek a vystoupil ze stínu. „Vaše italská opereta končí. Tyhle housle patří mistru Pospíšilovi.“ Ital se jen sesunul k zemi. „Já je neukradl! Já je jen koupil od jednoho chlápka v Praze... říkal, že už je nebude potřebovat. Byl to takový pán v levném saku...“

Fousek zbystřil. „Pán v levném saku? Neříkejte mi, že měl klíč číslo čtrnáct.“ „Měl!“ vyhrkl Ital. „Klíč od úschovny na Masarykově nádraží. Říkal, že tam má schované další věci, ale že ho někdo sleduje a musí zmizet.“

Fousek se podíval na Hrazdiru. „Jene, vypadá to, že linie četníků a naše linie se sice neprotnou, ale oba běžíme po stejných kolejích. Ta mrtvola v rákosí byl zloděj. A náš Ital je jen hloupý překupník.“

Večer: Očista a poznání Když se Fousek s houslemi a spoutaným Italem vracel na stanici, naskytl se mu pohled pro bohy. Na dvoře stála velká vana na praní. V ní seděl Jiří Konrád, Jan ho drhl rejžákem a Robert na něj lil vědra vody. „Jiří, vypadáš jako zmoklá vrána, co spadla do komína,“ poznamenal Ebel, který se právě vrátil z Prahy a zářil spokojeností. „Ale mám pro vás novinu. Ten klíč čtrnáct, co našel Roman u mrtvoly... v Praze na nádraží v té skříňce nebyla žádná kořist. Byl tam jen lístek na loď do Ameriky a dopis pro nějakou Marii.“

Jiří Konrád, s mýdlem v očích a mouru za ušima, jen zavrčel: „Mě nezajímá Amerika. Mě nezajímá Marie. Jene! Přines další vědro! A jestli zítra uvidím Jandu nebo Blažkovou, tak střílím bez varování!“

Čtvrtý den skončil. Housle byly zachráněny, vrah zloděje byl sice stále neznámý (pravděpodobně se zloděj při útěku sám praštil o větev a spadl do vody, jak naznačoval Ebelův černý humor), a Lobkovice byly opět o něco špinavější a šílenější místo.

30/09/2026

Kapitola 3: Středa – Den velkého smradu a italská fronta v Praze

Ráno na stanici: Konrádovo šílenství Středeční ráno v Lobkovicích nezačalo svítáním, ale plynovým útokem. Zemědělec Janda, ten „dobrák od kosti“, totiž večer nechal svůj fekální vůz zaparkovaný přímo pod oknem kanceláře vrchního strážmistra, a co víc – ten blbec nechal ventil pootevřený „aby to vyvětralo“. Slunce, které se do té břečky od rána opíralo, vytvořilo v kanceláři Jiřího Konráda atmosféru, ve které by nepřežil ani tchoř s rýmou.

Vrchní Konrád vrazil do hlavní místnosti stanice jako neřízená střela. Obličej měl fialový, oči podlité krví a v ruce křečovitě svíral kapesník nasáklý octem. „Já ho oběsím!“ zařval tak, až Janu Konrádovi vypadla činka z ruky a málem mu přerazila nárt. „Toho Jandu osobně vytáhnu za nohy na tu jeho nádrž a utopím ho v tom! Ten smrad mi leze i do uší! Celou noc jsem nespal, protože jsem měl pocit, že mi v nose hnízdí stádo splašených kanců!“

Robert Dostál, který v klidu krmil kocoura Bertíka, se jen lehce pousmál. „Jiří, musíš dýchat zhluboka. Je to jen… vůně venkova.“ „Vůně venkova?!“ vybuchl Konrád a začal mlátit pěstí do stolu. „Vy se mi smějete, pacholci! Vy máte okna na dvůr! Tam vám smrdí leda tak ten váš pes nebo vyjetý olej z motokola! Ale já? Já mám okno přímo nad tou Jandovou skládkou! Mám ten smrad v uniformě, v papírech, i v té cikorce, co jsem chtěl pít! Vypadá to tu jako na četnické stanici, nebo jako v zadnici staré krávy?!“

V tu chvíli se otevřely dveře a na prahu stanice se objevila paní Málková. V náručí tiskla další mrtvou slepici, tentokrát zabalenou v černém závoji. „Pane vrchní! Další oběť! Moje nejlepší kropenka! Ten vrah odvedle na ni určitě dýchl nějaký plyn…“ Robert Dostál, který už měl nervy nadranc z Konrádova řevu i z venkovního odéru, vstal. Jeho obvyklá úřednická trpělivost praskla jako přezrálý vřed. „Víte co, paní Málková?“ udělal k ní dva kroky. „Běžte s tou slepicí do prdele! Ale hluboko! Máme tu mrtvolu v rákosí, ukradené housle v so**edství a vrchnímu se zrovna rozkládá mozek ze smradu hnoje! Jestli tu slepici hned neodnesete, tak ji vlastnoručně oškubu a nacpu vám ji do krku!“

Málková vytřeštila oči, polkla naprázdno a bez jediného slova vycouvala ze dveří. Robert se vrátil ke stolu a v naprostém tichu si zapálil dýmku. „Jiří,“ řekl pak klidně k užaslému Konrádovi, „Málková si zase přišla stěžovat. Tak jsem jí řekl, že se na to zítra přijdeme podívat osobně. Dneska na to nikdo nemá buňky.“ Konrád se pomalu posadil. „Tys ji poslal… do prdele?“ „Lidově řečeno ano,“ přikývl Robert. „A Bertíkovi se to taky líbilo.“

Ebel v Praze: Setkání u doktorky Karlové Zatímco se v Lobkovicích odehrával fekální Armagedon, Jaroslav Ebel, hladce vyholen a v čisté (téměř) uniformě, kráčel po pražských Vinohradech. Albert, jeho věrný pes, vypadal v hlavním městě trochu nesvůj, ale Ebel si vykračoval s jistotou rváče. Dorazil k vile, kde měla ordinaci doktorka Karlová.

Když ho doktorka uviděla, málem upustila stetoskop. „Jaroslave? Ebeli? To jste vy? Kde máte ty vousy, co vypadaly jako hnízdo pro krysy?“ Ebel se trochu zastyděl a urovnal si blůzu. „No… řekl jsem si, že v Praze by se četník neměl podobat loupežníkovi ze Šumavy. A taky mě pálí na plicích, paní doktorko. Asi ten tabák.“ Karlová ho pozvala dál. „Posaďte se, vy starý blázne. Pořád si pamatuju, jak jste na italské frontě u Soči seřezal toho rakouského proviantního důstojníka, protože nám vezl plesnivý suchary.“ „Zasloužil si to,“ zamručel Ebel.

Vyšetření probíhalo v duchu starých vzpomínek. „Plíce máte jako kovářský měch, Ebeli, ale ten černý humor vám z nich nikdo nevyoperuje,“ smála se Karlová. „A co Lobkovice? Pořád se tam nic neděje?“ „Ále,“ mávl rukou Ebel. „Máme tam mrtvolu chlápka, co vypadá, že neuměl plavat, a celá vesnice smrdí jako otevřený septik. Chybí mi tam ta vaše italská grappa, co jste nám tehdy tajně dávala.“ „Tu vám předepíšu jako medicínu,“ mrkla na něj doktorka a Ebel poprvé po deseti letech pocítil něco, co vzdáleně připomínalo romantiku.

Detektivní linie: Fouskova lest s falešným kupcem Fousek a Hrazdira zatím v hotelu „U Zlaté štiky“ rozjeli velkou hru. Fousek usoudil, že Ital Bianchi nebude chtít housle schovávat věčně. Musí je prodat. „Hrazdiro, dneska budeš hrát barona von Steinbauera,“ instruoval ho Fousek v autě. „Tyhle italské šaty jsou pro to jako stvořené. Půjdeš do hotelové restaurace, objednáš si nejdražší víno a budeš nahlas vykládat, jak moc toužíš po kvalitním dřevě do své sbírky nástrojů.“

Hrazdira se vžil do role. S napomádovaným plnovousem a italským oblekem vypadal skutečně jako znuděný šlechtic. Sedl si ke stolu hned vedle Itala Bianchiho, který právě nervózně kousal do suché housky. „Ach, ta dnešní hudba,“ povzdechl si Hrazdira (baron) směrem k číšníkovi. „Samý gramofon, samý hluk. Dal bych jmění za zvuk pravých stradivárek. Klidně padesát tisíc korun na ruku, kdyby mi je někdo ukázal.“ Bianchimu u vedlejšího stolu zaskočilo sousto. Začal kašlat tak prudce, až mu zpod brýlí vyletěly slzy. Hrazdira na něj spiklenecky mrkl. „Jste v pořádku, pane? Vypadáte jako člověk, který rozumí… nu, řekněme, tónům.“

Bianchi se rychle uklidnil a zašeptal: „Možná… možná vím o něčem, co by barona zajímalo. Ale musíme mluvit v soukromí. Na zámku v Lobkovicích, dnes večer u zdi u starého hřbitova.“ Hrazdira se usmál. „Budu tam. A vezmu s sebou hotovost.“
Když Hrazdira referoval Fouskovi, detektiv spokojeně poklepal na svůj knír. „Vynikající, Jene. On na tu návnadu skočil jako hladová štika. Jenže netuší, že místo hotovosti dostane naše pouta. A ty housle… ty se vrátí do Prahy dřív, než se vrchní Konrád stihne osprchovat.“

Večer: Konrádův exil Večer v Lobkovicích byl tichý, až na občasné zaklení, které se ozývalo z kanceláře vrchního. Konrád se rozhodl, že v kanceláři spát nebude. Nechal si vynést postel na dvůr, hned vedle boudy psa Alberta (který tam nebyl, protože byl s Ebelem v Praze). „Tady budu spát!“ vyhlásil Konrád Janovi a Robertovi. „Sice mi tu bude foukat na hlavu a možná mě poštípe hmyz, ale aspoň nebudu mít pocit, že mi do plic proudí Jandova kanalizace!“

Roman Dostál se u něj zastavil s fotoaparátem. „ to je ono! Exil velitele! Ta scéna, jak spíš pod hvězdami vedle prázdné psí boudy, to je symbolika úpadku autority! To musím vyfotit!“ „Romane, jestli to vyfotíš,“ řekl Konrád s ledovým klidem, „tak ti tu pušku, co nosíš, narvu tam, kam Robert poslal Blažkovou.“

Slunce zapadlo, smrad se v chladnoucím vzduchu trochu usadil (ale jen tak, aby člověka udržoval v bdělosti) a detektiv Fousek s Hrazdirou se začali plížit směrem k hřbitovní zdi. Třetí den končil v oparu lží, hnoje a touhy po spravedlnosti.

30/09/2026

30. září 1938 – den, kdy nám naši evropští přátelé v Mnichově tak trochu ‚o nás bez nás‘ vysvětlili, že se naše hranice budou stěhovat, ať se nám to líbí, nebo ne. Československo se rázem ocitlo v roli onoho slušného hocha, kterému na školním dvoře silnější spolužáci sebrali svačinu i s aktovkou. Jakmile jsme kvůli nucenému odstoupení Sudet nacistickému Německu viditelně zakolísali, naši zbylí so**edé, Polsko a Maďarsko, místo aby nám podali pomocnou ruku, usoudili, že nastal ideální čas si z našeho trápení také něco uříznout.

Polsko, v domnění, že se historie píše pravítkem na mapě, se s vervou sobě vlastní pustilo do severovýchodního pohraničí a zabralo Těšínsko – kterému s dojemnou nostalgií říkali Zaolzie – až k samým branám Ostravy. A protože jim prostý pochod vojsk zřejmě přišel málo kreativní, oblažili nás ještě svými agenty. Ti v rámci operace Sochor, polsky ambiciózně nazvané Akcja Łom, prováděli v našem týlu takové to so**edské pošťuchování, kterému se v učebnicích říká tajná diverze, ale v praxi to byla prostě jen další dýka do zad v momentě, kdy jsme se zrovna pokoušeli neupadnout.

Z jihu se mezitím pokoušeli o „hussarské kousky“ maďarští ozbrojenci z organizace s všeříkajícím názvem Rongyos Gárda (Otrhaná garda). Tito pánové v civilu, kteří si pletli diverzi s výletem do slovenských lesů, si patrně mysleli, že řezání telefonních drátů a přepadávání osamocených celnic jim projde jen tak. Narazili však na československé četníky a vojáky, kteří je v hraničních bitkách srovnali do latě s takovou razancí, že maďarský elán končil většinou v poutech nebo rychlým úprkem. Naši hoši z SOS a armády tehdy světu ukázali, že zatímco diplomacie v Mnichově totálně propadla, československý bajonet a morálka na hranicích fungovaly s chirurgickou přesností až do posledního dechu.

Historie má však smysl pro ironii a spravedlnost, byť si na ni musíme občas počkat. Po roce 1945 se ukázalo, že so**edské loupežné výpady měly jepičí život a hranice se poslušně vrátily tam, kde je chtěli mít Masaryk se Štefánikem. Těšínsko i jižní Slovensko se opět hlásily k republice, a nebýt „přátelského“ nátlaku ze strany SSSR, který si v rámci bratrské pomoci tak trochu „vypůjčil“ celou Podkarpatskou Rus, mohlo být naše vítězství nad dobovými vyzyvateli úplné. Přesto zůstává hrdým faktem, že tehdejší agresoři dostali v polních střetech od našich jednotek lekci, na kterou se v jejich učebnicích dějepisu dodnes raději zapomíná.

29/09/2026

Kapitola 2: Úterý – Holení, hovnocuc a italské vzpomínky

Ráno na stanici: Útok na čichové buňky Úterní ráno v Lobkovicích začalo něčím, co by se dalo nazvat „biologickým útokem“. Vrchní strážmistr Jiří Konrád, jako vždy vypulírovaný do posledního knoflíku, stál na prahu stanice a nadechoval se ranního vzduchu. Jenže místo vůně lip a ranní rosy ho do nosu udeřilo něco, co připomínalo výbuch v třešňovém sadu zkřížený se žumpou.

Po prašné cestě kolem stanice se totiž právě kodrcal místní zemědělec Janda se svým „fekálním vozem“ – koňským povozem s obrovskou dřevěnou nádrží, která už pamatovala císaře pána. Janda, v náladě značně povznesené, zapomněl dotáhnout zadní ventil. Za vozem se netáhla jen prachová mračna, ale i poctivá, hustá hnědá čára, která se s každým hrbolem rozstříkla do okolí.

„Jando! Ty hovado pohanský!“ zařval Konrád a vyskočil na cestu, přičemž jen zázrakem nešlápl přímo do čerstvého nánosu. „Zastav! Okamžitě to zastav, nebo tě zavřu, až zčernáš!“ Zemědělec Janda jen vesele zamával bičem. „To hnojí, pane vrchní! Příroda volá! Lobkovice budou kvést!“ „Budeš kvést ty v cele, jestli to hned nezašpuntuješ!“ vřískal Konrád, rudo v obličeji. „Mám tu mrtvolu v márnici a teď ještě tohle! Celá stanice smrdí jako prasečí chlívek!“

Zatímco Konrád dál lál směrem k ujíždějícímu vozu, z budovy vyšel Jan Konrád. Viděl otce, jak poskakuje u cesty, a hned přispěchal na pomoc. „Tati, mám přinést lopatu? Nebo mám Jandu dohnat na motokole?“ „Dohnej ho a řekni mu, že jestli se nevrátí s vápnem a neposype tu spoušť, tak mu osobně podepíšu takovou pokutu, že bude muset prodat i ty koně!“

Zázrak v koupelně: Ebelova proměna Uvnitř stanice se mezitím odehrávalo něco nevídaného. Jaroslav Ebel, muž, který považoval mýdlo za zbytečný luxus a žiletku za nástroj pro slabochy, seděl před zrcadlem. U nohou mu seděl pes Albert a zmateně vrčel – svého pána v mračnu mýdlové pěny skoro nepoznával. Robert Dostál, který u stolu krmil kocoura Bertíka kouskem uzenky, jen udiveně zdvihl obočí. „Jaroslave, ty se holíš? Chystá se konec světa, nebo tě Jiří konečně zlomil?“
Ebel si opatrně seškrabával desetidenní strniště. „Nepruď, Roberte. Potřebuju volno. Chci zajet do Prahy navštívit doktorku Karlovou. Pamatuješ na ni? Z italské fronty. Ta, co mi zašívala to stehno, když mě trefil šrapnel u Soči.“ „Ta rázná dáma s těmi velkými brýlemi?“ uculil se Robert. „To byla ženská jako řemen. Prý se teď specializuje na plicní choroby.“ „No právě,“ zamručel Ebel a odhalil svou bradu, kterou nikdo neviděl od roku 1928. „Včera jsem kašlal tak, že Albert začal kňučet. Tak jsem si řekl, že mě musí prohlédnout odborník. A nechci tam vypadat jako uprchlý trestanec.“

Když Ebel skončil, vypadal o deset let mladší, ale o padesát procent méně nebezpečně. Roman Dostál, který právě procházel kolem s kupou fotografických desek, se zastavil a vypustil z úst cigaretu. „Jaroslave? To jsi ty? To je neuvěřitelné! Ta symetrie tvé čelisti! Musím tě vyfotit, než ti to zase zaroste. Je to... je to tragikomické!“ „Ještě jedno slovo o symetrii, Romane, a tvůj aparát skončí v tom hnoji, co tam Janda nechal na cestě,“ zavrčel Ebel, ale v duchu se těšil na cestu.
Nekonečná Málková a mrtvola v márnici Klid netrval dlouho.

Do dveří vrazila paní Málková. Tentokrát neměla v ruce hůl, ale mrtvou slepici, kterou držela za nohy jako uvadlou kytici. „Podívejte se! Podívejte se, co ten vrah odvedle udělal!“ hodila slepici na stůl přímo před Roberta Dostála. Bertík zasyčel a bleskově zmizel na skříni. Vrchní Konrád, který se právě vrátil z cesty (stále cítil ten odér), si povzdechl. „Paní Málková, co je zase tohle? To je ta zhypnotizovaná?“ „Ne, to je její sestra! Našla jsem ji ráno v kurníku. Je tuhá! A vsadím se, že jí so**ed do krmení přimíchal jed na krysy! On mě chce zničit, pane vrchní! Nejdřív slepice, pak já!“

„Paní Málková,“ začal Konrád a snažil se o klidný tón, „máme v márnici neznámého muže s dírou v hlavě. Vaše slepice bude muset počkat na pitvu, až skončíme s lidmi.“ „Lidi mě nezajímají!“ vypískla. „Lidi se zabíjejí pořád, ale tohle byla nosnice! Prvotřídní!“ Konrád pokynul Janovi. „Jene, doprovoď paní Málkovou domů. A cestou se podívej, jestli ten so**ed opravdu nemá na dvoře jed. A vezmi si rukavice, ať od té slepice něco nechytneš.“

Zatímco Jan odváděl nešťastnou ženu, Roman Dostál se vytratil k márnici. Mrtvola neznámého muže tam ležela na kamenném stole. Roman si připravil hořčíkový blesk. „Tak, pane neznámý,“ promluvil k mrtvole, „dnes vás zvěčním pro potomstvo. Trochu vám narovnáme ten límec… tak… a teď se dívejte na ptáčka. Škoda, že nemůžete říct sýr.“ Blesk ozářil temnou místnost. Roman byl spokojen. Našel v kapse mrtvého další detail – malý kovový klíček s číslem 14. To nebyl klíč od bytu, vypadalo to jako klíč od skříňky na nádraží nebo v lázních. „To je ono! Záhada klíče čtrnáct! To je název pro mou další báseň,“ zajásal Roman.

Detektivní linie: Fousek a italská stopa Mezitím ve vedlejším domku detektiv Fousek s hlubokým zamyšlením skládal puzzle z dřevěných kostek. Jan Hrazdira právě leštil chromové části Škody Laurin & Klement, která se leskla jako zrcadlo. Hrazdira měl na sobě svůj nejlepší italský oblek, protože se dnes chystali do místního hotelu „U Zlaté štiky“, kde prý včera večer viděli cizince s velkým zavazadlem.

„Hrazdiro, nebuď tak povrchní s tím leštěním,“ prohodil Fousek přes okno. „Měj na paměti, že zloděj houslí není obyčejný lapka. Je to člověk s citem pro rezonanci. Ten klidně pozná, že nám drhne píst v motoru, a uteče dřív, než zabrzdíme.“ „Šéfe, ten Ital, o kterém mluvil pokladník, mě nenechá spát,“ odvětil Hrazdira a uhladil si plnovous. „Jestli je to opravdu někdo z hudebního světa, bude mít v hotelu objednané nejlepší víno a nejhorší pokoj, aby ušetřil na struny.“

Dojeli k hotelu. Fousek vystoupil, urovnal si balonaťák a s ledovým klidem vešel do haly. Recepčnímu ukázal fotografii mistra Pospíšila. „Tento muž zde není,“ řekl recepční stroze. „Já vím, že tu není,“ zasyčel Fousek. „Hledám muže, který vypadá jako jeho pravý opak. Někoho, kdo má dlouhé prsty, nervózní tik v levém oku a nosí pouzdro, ve kterém by se dala schovat i malá puška.“ Recepční znervózněl. „Máme tu pana Bianchiho. Přijel včera. Je to obchodník s olivovým olejem. Ale v pokoji má zamknuto a zakázal nám tam uklízet, prý má alergii na prach.“

Fousek se podíval na Hrazdiru a mírně nadzvedl knír. „Olivový olej v Lobkovicích? To je jako hledat velblouda na polárním kruhu. Hrazdiro, hlídej východ. Já se podívám na jeho boty přede dveřmi.“ Fousek se odplížil k pokoji číslo 4. Před dveřmi stály drahé kožené polobotky. Fousek k nim čichl. „Žádný olej,“ zašeptal si pro sebe. „Ale kalafuna! Ten pach je nezaměnitelný. Máme ho!“

Jenže v tu chvíli se dveře otevřely a ven vyšel muž v černých brýlích. Uviděl Fouska, jak mu čichá k botám. „Che cosa fai?!“ vybafl Ital. Fousek se bleskově narovnal. „Hledám... hledám ztracený klíč, pane Bianchi. Číslo čtrnáct. Náhodou, nejste příbuzný s mistrem z filharmonie?“ Ital bez slova práskl dveřmi a zamkl. Fousek se vrátil k Hrazdirovi. „Je to on. Ale je moc chytrý. Musíme počkat, až se pokusí ty housle někam převézt. A mezitím si zajdeme na oběd. Viděl jsem na jídelním lístku španělské ptáčky, což je v tomhle horku sice šílenost, ale můj mozek potřebuje kalorie.“

Večer: Bilance a vůně Večer se nad Lobkovicemi nesl ve znamení sytého západu slunce a doznívajícího odéru Jandova vozu. Janda se sice nevrátil s vápnem, ale poslal svého syna s koštětem, který tu spoušť jen víc rozetřel po okolí. Vrchní Konrád seděl na zápraží, v ruce držel sklenici piva a znechuceně sledoval cestu. „Tohle je den... mrtvola, slepice, hnůj... a Ebel vypadá jako vyškubaný kuře.“
Ebel už seděl na motokole, připraven na ranní odjezd do Prahy. „Mějte se tu fanfárově, pánové. A Jene, hlídej tátu, ať se z toho smradu nezblázní.“ Jan Konrád jen zamával, zatímco cvičil s těžkým kladivem na dvoře. Robert Dostál u dveří spokojeně hladil Bertíka. „Zítra bude líp, Jiří. Horší už to být nemůže.“ „To neříkej,“ zamumlal Konrád. „To nikdy neříkej.“

O kousek dál Fousek s Hrazdirou seděli v autě před hotelem a dalekohledem sledovali okno pokoje číslo 4. „Šéfe, myslíte, že ty housle opravdu má?“ „Jene, v tomhle městě se dějí divné věci. Četníci mají hromadu hnoje a my máme Itala v hotelu. Uvidíme zítra, kdo z nás má lepší kartu.“

Druhý den skončil. Mrtvola v márnici mlčela, Ital v hotelu se potil a Lobkovice pomalu usínaly pod pokličkou letního dusna.