Četnická stanice Lobkovice

03/08/2026

Nezvěstná

Kapitola 1: Návrat z Orientu a prázdná židle

Lobkovice onoho rána halila mlha hustá jako smetana, která se líně převalovala nad hladinou Labe a vsakovala se do omítek domů. Na četnické stanici to však vřelo. Byl to den velkých přesunů.

Vrchní strážmistr Jiří Konrád stál u okna své kanceláře a nervózně si urovnával blůzu uniformy, která mu byla v pase o něco těsnější, než by si přál. Jeho mírná obezita nebyla výsledkem lenosti, ale spíše nekonečného vysedávání u hlášení, na která si po svém nedávném povýšení stále nemohl zvyknout. Byl oholen dohladka, jak velel řád, a jeho vlasy, střižené přísně po vojensku, odrážely ranní světlo. Cítil se nejistě. Velení stanici mu zatím nešlo tak od ruky, jak doufal; chyběla mu ona pověstná „četnická intuice“, ten šestý smysl, který člověka pálí v zátylku, když někdo lže.

„Tak co, Roberte? Máte všechno?“ promluvil hlubokým hlasem do chodby.
Štábní strážmistr Robert Dostál, nejstarší člen stanice, právě zápasil s koženým kufrem. Byl to muž, na kterém dekády služby zanechaly stopy v podobě výraznějšího břicha a kolen, která při každém pohybu protestovala hlasitým křupnutím. Robert byl duší stanice, chodící archivem místních drbů a rodokmenů.
„Mám, pane vrchní,“ vydechl Robert a otřel si orosené čelo. „Lékař říkal, že ty lázně v Poděbradech jsou na ty moje klouby jediná záchrana. Ale srdce mi tu zůstává. Kdyby se něco dělo, Roman ví, kde mám v kartotéce založené ty citlivější spisy.“
Jeho syn, Roman Dostál, stál opodál. Pětatřicátník v nejlepších letech, který v sobě spojoval otcovu robustnost se svalnatou pružností. Jako jediný na stanici nosil pečlivě pěstovaný knír, který mu dodával vzhled bonvivána. V rukou svíral svůj milovaný fotoaparát značky Leica. Roman byl zvláštní úkaz – na jedné straně mazaný četník s přirozenou autoritou, na druhé straně citlivý poeta, který dokázal i protokol o krádeži slepic napsat v téměř rýmované próze.

„Neboj se, táto,“ usmál se Roman a poklepal na pouzdro pušky, kterou měl dnes podle rozkazu u sebe místo brašny s fotopotřebami. „Pohlídám to tu. A pan vrchní nás nenechá zahálet.“

Loučení bylo krátké, ale důstojné. Když Robert Dostál odkulhal směrem k nádraží, na stanici zavládlo zvláštní ticho. To však netrvalo dlouho. Z dálky se ozvalo rytmické bublání motoru a skřípění brzd. Před budovou zastavil elegantní vůz Škoda Laurin & Klement. Zpoza volantu vystoupila postava v typickém světlém balonáku a klobouku se širokou krempou.
Detektiv Fousek byl zpět.

Jeho návrat z čtrnáctidenní dovolené v Egyptě byl událostí. Fousek, soukromý detektiv, který sdílel pozemek se stanicí, byl pro četníky požehnáním i prokletím. Jeho schopnost luštit šifry a vidět souvislosti tam, kde jiní viděli chaos, byla legendární.

„Dobrý den, pánové! Zdravím Lobkovice!“ zvolal Fousek a široce se usmál, přičemž jeho knír, podle kterého dostal přezdívku, se vesele pohnul. Vypadal odpočatě, obličej měl ošlehaný sluncem.

Všichni se shromáždili v hlavní místnosti stanice. I strážmistr Jaroslav Ebel, který obvykle trávil čas v psinci nebo u výslechů. Ebel vypadal jako obvykle – neudržované strniště, které mu na tváři rašilo už dobrých deset dní, a pohled muže, který viděl v zákopech světové války příliš mnoho mrtvých. U nohou mu seděl Albert, statný německý ovčák, který na Fouska vesele bafnul.

„Něco jsem vám přivezl,“ oznámil Fousek a začal z tašky vytahovat předměty zabalené v egyptských novinách. „Suvenýry z kolébky civilizace.“
Pro vrchního Konráda měl těžké těžítko v podobě kamenného skarabea. „Prý přináší moudrost a správná rozhodnutí, Jiří. Myslel jsem, že se vám při tom papírování bude hodit,“ mrkl detektiv. Konrád dar přijal s mírným rozpakem, cítil v tom jemný rýpanec do své nejistoty ve velení.

Mladý Jan Konrád, četník na zkoušku a syn vrchního, dostal malou sošku boha Anubise. Jan byl nejmladší, svalnatý mladík, který zatím oplýval spíše nadšením než zkušenostmi. „Pro ochránce vah spravedlnosti,“ vysvětlil Fousek.
Pro Romana Dostála měl Fousek svitek pravého papyru s hieroglyfy. „Jako pro básníka a fotografa – abyste viděl, jak se psaly dějiny obrazem.“
A nakonec Ebel. Detektiv mu podal plechovku neuvěřitelně silného a černého egyptského tabáku. „To je pro vaše plíce, Jaroslave. A pro Berta mám tuhle sušenou velbloudí šlachu. Prý na tom psi v Káhiře trénují stisk.“

Ebel se ušklíbl svým typickým způsobem, ve kterém se zračil černý humor. „Díky, Fousku. Aspoň to přebije ten smrad z vašich francouzských voňavek.“
Atmosféra byla uvolněná, dokud se neotevřely dveře a do místnosti nevpadl muž. Byl to starý mlynář Kasper z karbitového mlýna u Labe. Klobouk měl v rukou, vlasy rozcuchané a v očích čisté zoufalství.

„Pane vrchní! Musíte mi pomoci! Moje Eliška... ona se nevrátila!“
Hovor okamžitě utichl. Jiří Konrád cítil, jak se mu v hrdle udělal knedlík. Tohle nebyla krádež dřeva nebo hádka o mez. „Uklidněte se, Horáku. Posaďte se. Kdy jste ji viděl naposledy?“
„Včera večer, pane vrchní. Šla ke kamarádce do vsi pro vajíčka a nějaké vyšívání. Je jí sedmnáct, nikdy se neopozdí! Prohledali jsme celou cestu, mlejnice, sýpky... nic! Jen u starého dubu u cesty jsme našli tohle.“
Mlynář položil na stůl modrou hedvábnou stuhu do vlasů. Byla vlhká a umazaná od bláta.
Vrchní Konrád se podíval na stuhu a pak na své muže. Cítil, že tohle je okamžik, kdy musí ukázat, že je velitelem. „Jane, připrav kolo. Romane, vezmeš motokolo se sejdkou, pojede s tebou Ebel a Bert. Musíme zajistit místo nálezu, než ta mlha opadne úplně.“
Fousek, který stále ještě svíral v ruce svůj klobouk, udělal krok vpřed. „Jiří, jestli dovolíte, jel bych svým vozem napřed. Laurin & Klement je rychlejší než motokolo a moje oči jsou po tom egyptském slunci vytrénované na hledání detailů v písku. A tady v tom blátě... tam se detaily hledají nejlépe.“
Konrád zaváhal. Chtěl mít situaci pod kontrolou, ale věděl, že Fouskova intuice je přesně to, co jemu chybí. „Dobrá, Fousku. Ale pamatujte, je to četnické pátrání.“
„Samozřejmě, pane vrchní,“ usmál se detektiv, ale v očích už mu plála lovecká vášeň.
Zatímco se Jan Konrád snažil nastartovat motokolo, které v ranním chladu stávkovalo a střílelo do výfuku, Fousek už seděl ve své škodovce. Roman Dostál si přes rameno přehodil brašnu s fotoaparátem a Ebel si zapálil egyptský tabák, jehož štiplavý kouř se okamžitě smísil s mlhou. Bert už seděl v sajdkáře a netrpělivě kňučel.
Robertova židle v kanceláři zůstala prázdná. Jeho znalost místních poměrů teď bude chybět víc než kdy jindy. Konrád se díval, jak se jeho muži rozjíždějí do mlhy. Věděl, že zmizení mladé dívky v tak malém městě, jako jsou Lobkovice, znamená jediné: buď se stala nehoda, nebo je mezi nimi někdo, kdo skrývá velmi temnou tvář.
První kapitola příběhu o nezvěstné Elišce právě začala a stopy v blátě u starého dubu už začínaly chladnout.

03/08/2026

01/08/2026

Klub navázal strategickou spolupráci se spolkem Klub vojenské historie SOS družstvo Kallich o.s., zaměřenou na oživení vojenské historie a údržbu památných míst spojených s obranou státu.

31/07/2026

Kapitola 5: Poslední rána a čistý štít

Prach na příjezdové cestě k lobkovické stanici věstil potíže dřív, než se objevily černé kapoty dvou limuzín. Zvuk motorů zněl v tichém odpoledni jako blížící se hrozba. Jiří Konrád stál na zápraží, uniformu upravenou tak úzkostlivě, že i jeho mírná obezita působila dojmem nezdolné pevnosti. Vedle něj stál Robert Dostál, opírající se o hůl, s tváří, která za desítky let služby viděla příliš mnoho nespravedlnosti na to, aby se teď nechal zastrašit.
„Už jsou tady, Jiří,“ hlesl Robert. „Důstojníci zemské inspekce. Ti nepřijeli vyšetřovat vraždu, ti přijeli pohřbít pravdu.“
Z první limuzíny vystoupil major Přikryl, muž s úzkým knírem a očima studenýma jako led v Labi. Za ním se z druhého vozu vysoukalo několik strážníků v naleštěných uniformách, které nikdy neviděly prach strouhy nebo krev z rvačky.
„Vrchní strážmistr Konrád,“ pronesl Přikryl bez pozdravu. „Předpokládám, že máte všechny spisy o případu Vocílka připravené. Na příkaz okresního hejtmana přebíráme vyšetřování i zadrženého. Můžete se vrátit ke svým… so**edským rozepřím.“
V tu chvíli se z nitra stanice ozvalo táhlé, hluboké zavrčení. Než mohl Jiří odpovědět, dveře do cel se otevřely a vyšel Jaroslav Ebel. Vypadal klidně, ale v jeho očích se zračilo vítězství, které se nedalo koupit. Za ním vyšel Vocílka. Byl zlomený, ramena mu klesla a v očích měl strach člověka, který právě zjistil, že jeho „ochránci“ jsou jeho největšími nepřáteli.
„Pane majore,“ řekl Jiří Konrád pevným hlasem, „přijíždíte právě včas. Pan Vocílka se právě dobrovolně přiznal k pětadvaceti letům vydírání zámecké správy a k napomáhání při ukrytí těla. Protokol je podepsán a orazítkován. A co je nejdůležitější, máme kopie.“
Přikryl zrudl v obličeji. „To je nepřípustné! Ten výslech byl nezákonný! Chci ty dokumenty, hned!“
Ebel udělal krok vpřed, Bert mu stál u nohy jako živá socha. „Zákonný byl až dost, pane majore. Pan Vocílka pochopil, že jakmile ho odvezete, do Mělníka už nedorazí. Že by se mohl 'pokusit o útěk' někde v lese u silnice, aby pravda o zámeckém levobočkovi zůstala v zemi. Radši si vybral kriminál na Borech než hrob vedle té strouhy.“
Roman Dostál, který se mezitím nenápadně vynořil zpoza rohu s aparátem v ruce, zvedl blesk. Cvak! Magnéziové světlo oslepilo inspekci.
„Tuhle fotku, pane majore,“ promluvil Roman s lehkým úsměvem, „právě teď duplikuji. Jedna kopie půjde k nám do archivu, jedna do redakce Lidových novin a jednu pošleme našemu Janovi do Prahy na četnickou školu. Jako studijní materiál o tom, jak vypadá pokus o maření vyšetřování vysokými úředníky.“
Major Přikryl se nadechl k dalšímu výkřiku, ale když viděl odhodlání v tvářích lobkovických četníků, slova mu zamrzla v hrdle. Věděl, že prohrál. Lobkovice sice byly malou stanicí, ale její muži měli víc cti, než dokázal jeho hejtman unést.
„Tohle vám neprojde, Konráde,“ zasyčel Přikryl, ale pokynul svým lidem, aby se stáhli. „Vocílku si vezmeme. Ale ty spisy… ty si nechte. Uvidíme, co na to řekne hejtman.“
„Hejtman bude mít co vysvětlovat ministerstvu,“ dodal Jiří Konrád. „Protože tenhle případ už není jen náš. Protokol jsme odeslali pátračce do Prahy telegramem před deseti minutami.“
Limuzíny odjely s kvílením pneumatik a zanechaly za sebou jen oblak prachu. Na zápraží zavládlo ticho. Vocílku, kterého nakonec museli odvézt místním vozem pod dohledem Ebela do neutrální vazby, čekal spravedlivý soud.
Později odpoledne se Jiří Konrád vrátil ke svému stolu. Před ním ležel onen nedopsaný dopis do Egypta. Vzal pero a začal psát:
„…příteli Fousku, závěrem Ti musím říct, že střelby v Mělníku dopadly výtečně. Trefili jsme terč, o kterém jsme ani nevěděli, že existuje. Smetana už nemusí kopat strouhy, v jeho zahradě je klid a mrtví konečně odpočívají v posvěcené půdě. Vocílka bude mít čas přemýšlet o tom, že za ticho se platí příliš vysoká cena. Jan nám z Prahy píše, že jeho profesoři jsou nadšeni našimi postupy – i když pochybuji, že by schválili Ebelovy metody 'přesvědčování' s pomocí Berta. Měj se tam u pyramid dobře. Ale věz, že v Lobkovicích je teď čistý vzduch. A to je pro četníka víc než všechno zlato faraonů. Tvůj Jiří Konrád.“
Jiří dopis zalepil a podal ho Romanovi, který právě čistil objektiv svého aparátu. „Zanes to na poštu, Romane. Ať to stihne večerní vlak.“
„Udělám to rád, Jiří,“ přikývl Roman. „A cestou se zastavím u Smetany. Slíbil jsem mu fotku toho kluka, než tu přezku odvezli do muzea. Myslím, že mu dlužíme víc než jen spravedlnost.“
Ebel seděl na lavici před stanicí a brousil si bajonet. Bert mu hlavu položil na koleno. Strážmistr se podíval na zapadající slunce a pak si přejal rukou po své oholené tváři.
„Tak co, Berte,“ zamumlal, „střelby skončily. Příště si ale radši budeme střílet jen do papíru. Starý hříchy smrděj víc než mokrej rákos.“
Stanice v Lobkovicích se ponořila do stínu. V oknech se rozsvítily petrolejky a Robert Dostál začal vařit další konvici kávy. Byla to malá stanice, uprostřed českého venkova, bez velkého detektiva a bez mladého horlivého četaře. Ale té noci tam všichni spali s vědomím, že jejich uniformy jsou čisté – nejen od prachu ze střelnic, ale i od špíny, kterou na ně chtěli hodit mocní tohoto světa.
Případ „Četnické střelby“ byl u konce. A v dálce, u pyramid, možná v tu chvíli detektiv Fousek pocítil závan chladného větru od Labe a usmál se do svého kníru. Věděl, že jeho stanice je v dobrých rukou.

KONEC

Autor: Roman Dostál

31/07/2026

Otevřena Stanice 1.8 10:00 - 17:00

30/07/2026

Kapitola 4: Tlak shora a zámecké archivy
Telefon na stanici drnčel tak vztekle, až Robert Dostál málem upustil hrnek s meltou. Jiří Konrád se po něm vrhl s předtuchou, která ho mrazila v zádech víc než ranní rosa na střelnici.
„Vrchní strážmistr Konrád,“ ohlásil se.
„Konráde! Tady okresní hejtman!“ ozval se ve sluchátku hlas, který připomínal skřípání rezavých pantů. „Co mi to tam v těch Lobkovicích provádíte? Dostal jsem zprávu, že vykopáváte staré kosti a obtěžujete slušné občany příběhy o vraždách! Vocílka je vážený hospodář! Máte to okamžitě uzavřít jako so**edskou rozepři a ty nálezy předat místnímu hrobaři. Žádná patologie, žádné vyšetřování. Rozumíte?!“
Jiří se zhluboka nadechl. Cítil, jak se v něm zvedá vlna odporu. „Pane hejtmane, máme důkazy, že nejde o prostou rozepři. Nález naznačuje…“
„Mě nezajímá, co naznačuje!“ přerušil ho hejtman. „Mě zajímá klid v okrese. Pokud nebudete poslouchat, najdu si někoho, kdo ano. Máte na to čtyřiadvacet hodin. Končím!“
V sluchátku to cvaklo. Jiří se pomalu posadil a podíval se na své muže. Ebel, Roman i Robert na něj mlčky upírali oči. Bert u Ebelových nohou tiše zakňučel.
„Takže jsme trefili do černého,“ ucedil Ebel a pohladil si milimetrové strniště. „Když začne hejtman křičet dřív, než jsme vůbec sepsali hlášení, znamená to, že má někdo strach.“
„Jiří,“ ozval se Robert Dostál, „tenhle tlak nepochází od hejtmana. On je jen poslíček. To jde ze zámku. Pokud tam v té strouze ležel někdo s monogramem Lobkowiczů, tak se současný pan hrabě bude snažit, aby se to nikdy nedostalo do novin.“
Jiří Konrád se narovnal. „Právě proto musíme jednat rychle. Romane, ty jsi u nich na zámku oblíbený jako fotograf. Vezmi si aparát, řekni, že chceš udělat nové snímky rodové galerie pro jubilejní kalendář. A ty, Jaroslave…“ pohlédl na Ebela, „ty půjdeš s ním jako doprovod. Kvůli bezpečnosti, po tom incidentu s těmi falešnými četníky. Musíte se dostat do rodinné kroniky nebo archivů. Hledejte cokoli o zmizelém dítěti kolem roku 1895.“
Roman a Ebel neztráceli čas. Cesta na zámek jim trvala jen chvíli, ale atmosféra tam byla jiná než obvykle. Stráž u brány byla ostražitější a služebnictvo se vyhýbalo pohledům.
Roman však využil svého šarmu a básnického střeva. „Slečno Kláro,“ usmál se na mladou komornou, „pan hrabě si přál dokumentaci portrétů. A strážmistr Ebel je tu, aby dohlédl na to, že mi ty drahé čočky nikdo nerozbije.“
Dostali se do knihovny. Zatímco Roman předstíral, že nastavuje stativ u portrétu starého hraběte, Ebel se s nenápadností trénovaného průzkumníka přesunul k zadním regálům, kde se pod nánosy prachu skrývaly staré zápisy.
„Tady to je, Romane,“ zašeptal Ebel po půl hodině. „Kronika rodu z konce minulého století.“
Listovali zažloutlými stránkami. Byly tam zápisy o honech, o návštěvách z Vídně, o sklizni vína. A pak narazili na vytrženou stránku. Právě z července 1896.
„Někdo si dal práci s tím, aby to zmizelo,“ zamumlal Roman.
V tu chvíli Bert, který čekal u dveří, nespokojeně zavrčel. Na chodbě se ozvaly těžké kroky a cinkání ostruh. Do knihovny vstoupil správce panství, pan Bartoš. Byl to muž s ledovou tváří a očima, které se nikdy nesmály.
„Páni četníci,“ řekl chladně, „nemyslím si, že portréty jsou v této části knihovny. A nemyslím si, že strážmistr Ebel má povolení listovat v soukromých archivech rodu.“
Ebel se pomalu otočil, v obličeji onen klid rváče, který se nenechá zastrašit. „Hledáme souvislosti k případu Vocílka, pane správce. Staré so**edské spory mají někdy kořeny hlouběji, než si myslíte.“
„Ten případ je uzavřen,“ odsekl Bartoš. „Hejtman dal jasné instrukce.“
„Hejtman velí okresu, ale my sloužíme zákonu,“ vložil se do toho Roman a nenápadně přitom loktem zakryl vytrženou stránku v kronice. „A mimochodem, pane správce, všiml jsem si na vašem stole zajímavé věci. Máte tam stejnou mosaznou přezku jako těžítko. Je to rodová tradice, nebo jen náhoda?“
Bartoš na vteřinu zaváhal a v tu chvíli Roman bleskově stiskl spoušť svého aparátu, který měl namířený na správcův stůl v rohu místnosti. Záblesk magnézia správce oslepil.
„Co to děláte?!“ vykřikl Bartoš.
„Jen dokumentuji atmosféru, pane správce,“ usmál se Roman, ale oči mu nejiskřily. „Jaroslave, myslím, že máme, co jsme potřebovali.“
Když opustili zámek, Ebel se podíval na Romana. „Co jsi tam viděl, básníku?“
„Nebylo to těžítko, Jaroslave. Byl to dopis. Adresovaný Vocílkovi. A na něm bylo razítko zámecké kanceláře. Vocílka starší nebyl vrah. On byl jen ten, kdo měl schovat tělo levobočka, kterého se rodina potřebovala zbavit. A Vocílka mladší celou tu dobu pobíral od zámku peníze za mlčení. Ta strouha u Smetany? Smetana ji začal kopat, protože věděl, že Vocílka přestal dostávat zaplaceno a hrozilo, že pravdu vykope sám, aby zvýšil cenu.“
Vrátili se na stanici, kde Jiří Konrád právě dočítal další telegram.
„Jiří, máme to,“ vydechl Roman a začal vyndávat desku z fotoaparátu. „Máme důkaz, že zámek platil Vocílkovi 'rentu' za ticho.“
Jiří vzhlédl od stolu. „To je skvělé, ale máme problém. Hejtman poslal do Lobkovic inspekci. Budou tu za dvě hodiny, aby nám odebrali spisy a Vocílku převezli do Mělníka, kde ho nejspíš pustí na svobodu pro nedostatek důkazů.“
„Tak to musíme stihnout,“ řekl Ebel a začal si kontrolovat zbraň. „Musíme z Vocílky dostat přiznání dřív, než ho ti páni v naleštěných autech odvezou.“
Jiří se podíval na dopis Fouskovi. „Fousku, příteli, kdybys tu byl, poradil bys mi, jak bojovat proti vlastním šéfům. Ale protože tu nejsi, musím to udělat po svém.“
Otočil se k Romanovi a Ebelovi. „Otevřete celu. Jaroslave, ty a Bert si s ním promluvte. Ale žádné násilí. Jen mu ukažte tu fotku zámeckého dopisu. Řekněte mu, že ho zámek hodil přes palubu a že hejtman ho nenechá žít, aby mohl mluvit u soudu. Jediná jeho šance je naše ochrana.“
Ebel přikývl. „Rozumím, Jiří. Bude mluvit jako ranní ptáče.“
Zatímco se v cele ozýval Ebelův hluboký hlas a občasné Bertovo vrčení, na obzoru se objevil prach z aut mělnické inspekce. Čas lobkovických četníků se krátil. 5. kapitola měla přinést konečné zúčtování – na střelnici života, kde se nemířilo na papír, ale na pravdu.

Autor: Roman Dostál

29/07/2026

Kapitola 3: Mělnické olovo a staré stíny
Ranní mlha se líně válela nad Labem a halila mělnickou střelnici do neproniknutelného mléčného závoje. Pro Jaroslava Ebela to byl známý pohled – připomínalo mu to rána na frontě, kdy se čekalo, až slunce rozpustí opar, aby bylo vidět na nepřítele. Pro Romana Dostála to však bylo spíše téma pro melancholickou fotografii, kdyby ovšem v rukou nedržel svou služební pistoli Vz.27 místo milovaného aparátu.
Oba četníci stáli na palebné čáře společně s desítkami dalších kolegů z celého okresu. Pach spáleného prachu a zbraňového oleje se mísil s ostrou vůní ranní kávy z polní kuchyně.
„Soustřeď se, Romane,“ zašeptal Ebel, zatímco si zkušeným pohybem palce kontroloval zásobník. „Střelba není o básních. Je to o dechu a o tom, jak se srovnáš s muškou. Když budeš přemýšlet o tom, jak ten kouř krásně stoupá k nebi, trefíš leda tak vraní hnízdo nad terčem.“
Roman si nervózně uhladil knír. „Já vím, Jaroslave. Ale po tom včerejšku… pořád vidím tu rezavou přezku a tu kost v jílu. Myslíš, že Vocílka starší byl opravdu schopen takové hrůzy?“
„Tady nejsme v Lobkovicích u strouhy, tady jsme na cvičišti,“ odsekl Ebel, ale v hlase mu zazněla stopa pochopení. „Teď musíš být četník, co umí střílet. Vyšetřovat budeme, až budeme mít čisté terče.“
Z mlhy se vynořila postava v důstojnické uniformě. Kapitán Horský, řídící střeleb, byl muž, ze kterého šel strach i bez zbraně. Byl to veterán s tváří jako z pergamentu a očima, které viděly víc lidské špíny, než by jeden člověk dokázal unést. Procházel se za zády střelců jako dravý pták.
„Zastávka Lobkovice!“ zahřměl Horský, když došel k nim. „Slyšel jsem, že u vás vyhrabáváte kostlivce ze země. Doufám, že vaše muška je lepší než vaše zahradnické dovednosti. Strážmistře Ebele, vy jste u desátého pluku, že? Ukažte těmhle mladíkům, že stará škola ještě nepatří do starého železa.“
Ebel jen krátce zasalutoval a zaujal postoj. Když zazněl hvizd píšťalky, střelnice ožila rytmickým praskáním výstřelů. Ebel pálil s ledovým klidem. Každá rána byla precizní, tělo se mu ani nepohnulo. Roman se snažil napodobit jeho klid, ale ruce se mu po včerejším střetu s Vocílkou stále trochu chvěly.
Po první sérii se šlo k terčům. Ebel měl v černém středu téměř čistou díru. Romanovy zásahy byly roztroušené, ale všechny v terči.
„Není to zlé, Dostále,“ zamumlal Horský, když procházel kolem jejich stavu. Pak se ale zastavil a zadíval se na Ebelův terč. „Ebele, pojďte na slovo.“
Odešli stranou k důstojnickému stolku, kde ležely mapy a seznamy. Roman šel v patách, zvědavost mu nedala.
„Slyšel jsem o tom vašem nálezu u Smetany,“ začal Horský tiše a zapálil si tlustý doutník. „Ta přezka… Vocílka říkal, že patřila synovi převozníka, který zmizel před třiceti lety. Jenže já jsem ten případ tehdy vedl jako mladý strážmistr. A něco mi na tom nesedí.“
Ebel i Roman zpozorněli. „Co přesně, pane kapitáne?“
Horský vyfoukl obláček modrého kouře. „Převozníkův syn se jmenoval Karel. Byl to neduživý kluk. Ale ta přezka, kterou jste popsali v depeši pro okres… takovou nosili kluci z bohatých rodin. Převozník neměl ani na boty, natož na mosaznou přezku s monogramem. Tehdy se v Lobkovicích pohyboval ještě někdo jiný. Někdo, o kom se v protokolech nemluvilo.“
Roman vytáhl z brašny jednu z fotografií, kterou včera narychlo vyvolal na stanici, než odjeli. Byla to detailní fotka té přezky v jílu. „Tady je, pane kapitáne. Podívejte se na ten monogram.“
Horský si nasadil brýle a dlouze se díval na snímek. Najednou mu doutník málem vypadl z úst. „Proboha… tohle není 'K' jako Karel. To je špatně čitelné 'L' se zkříženými ratolestmi. To je znak rodu Lobkowiczů.“
Vteřinu bylo ticho, které přerušovaly jen vzdálené výstřely ostatních četníků.
„Chcete říct, že v té strouze neleží převozníkův syn, ale někdo ze zámku?“ vydechl Roman a v hlavě mu začaly naskakovat verše o tragédiích v hedvábí.
„Chci říct,“ pokračoval Horský a hlas mu ztvrdl, „že Vocílka starší tehdy nekopal pro sebe. Někdo mu zaplatil, aby něco schoval. A ten někdo musel mít velký vliv, aby tehdejší vyšetřování zametl pod koberec. Moje tehdejší hlášení se ztratilo v Praze na ministerstvu.“
Ebel si pohladil své milimetrové strniště. „Takže Vocílka mladší nevytáhl tu brokovnici jen ze strachu o pověst otce. On věděl, že to tajemství má mnohem větší cenu. Možná vydíral někoho vlivného.“
„Pánové,“ řekl Horský a podíval se jim přímo do očí, „střelby pro vás končí. Považujte to za rozkaz. Okamžitě se vraťte do Lobkovic. Jiří Konrád musí vědět, co jste našli. Jestli se někdo dozví, že jste tu fotku ukázali mně, může být v Lobkovicích brzy horko i bez slunce. A vy, Dostále,“ podíval se na Romana, „schovejte ten aparát. Někdy je pravda nebezpečnější než kulka ráže devět milimetrů.“
Cesta zpět do Lobkovic motokolem byla rychlá a tichá. Roman řídil jako o závod, zatímco Ebel v sajdce s Bertem neustále sledoval okolní cestu. Cítili, že se zapletli do něčeho, co přesahuje so**edskou hádku o jetel.
Když dorazili na stanici, našli Jiřího Konráda a Roberta Dostála u stolu, jak se probírají starými matrikami. Jiří vzhlédl a hned poznal, že se něco stalo.
„Už jste zpátky? Jak dopadly střelby?“ zeptal se vrchní.
„Střelby dopadly dobře, Jiří,“ odpověděl Ebel a hodil na stůl Romanovu fotografii přezky. „Ale trefili jsme něco mnohem většího. Ta kost v zemi nepatří chudému klukovi od řeky. Patří někomu, kdo měl v erbu ratolesti. A Vocílka není jen dědicem lháře, ale možná strážcem tajemství, které mělo zůstat pohřbené navždy.“
Jiří Konrád se podíval na fotografii a pak na dopis Fouskovi, který stále ležel na kraji stolu. „Takže se musíme podívat na zámek,“ zašeptal. „Ale opatrně. Protože jestli má Horský pravdu, nepřítel není za plotem u Smetany, ale možná sedí v nejvyšších patrech této země.“
Robert Dostál si jen povzdechl a masíroval si bolavé koleno. „Říkal jsem vám, že ta bouřka, co cítím v kloubech, bude stát za to. A tohle, pánové, je teprve začátek hromobití.“

Autor: Roman Dostál

28/07/2026

Kapitola 2: Stíny v rákosí a rezavé svědectví

Cesta k pozemkům na okraji Lobkovic, kde vedle sebe stály domky Vocílky a Smetany, vedla úzkou prašnou pěšinou lemovanou vysokými kopřivami a divokým bezem. Jaroslav Ebel kráčel s rukama za zády, brigadýrku mírně posunutou do týla, a Bert mu šel u levé nohy s takovou vojenskou přesností, až se zdálo, že i pes má v hlavě zítřejší střelby v Mělníku.
„Hele, Jaroslave,“ promluvil Roman Dostál, který přes rameno nesl brašnu s aparátem – nikdy nevycházel bez něj, i když šlo jen o so**edskou hádku. „Všiml sis, jak byl Vocílka bledý? Ten chlap se netřásl vztekem. On měl strach. A Smetana? Toho znám jako tichého dědka, co radši mluví s jabloněmi než s lidmi. Něco tu nehraje.“
Ebel se zastavil a odplivl si do prachu. „Lidi se mění, Romane. Stačí jeden špatný rok, trocha sucha nebo pocit, že tě so**ed okrádá o metr hlíny, a z beránka je vlk. Ale ty vidle, to je hloupý. Vidle jsou pro hnůj, ne pro četníky.“
Když dorazili na místo, naskytl se jim pohled, který přesně odpovídal Vocílkovu popisu, a přesto byl v něčem znepokojivý. Mezi oběma zahradami zela čerstvě vykopaná strouha. Byla hluboká skoro metr, což bylo na odvádění dešťové vody zbytečně moc. Na straně pana Smetany stála nízká kůlna a u ní, opřený o násadu oněch pověstných vidlí, stál starý Smetana.
Vypadal jako kus starého, vyvráceného dubu. Ruce měl samý mozol, obličej rozrytý vráskami a v očích takový smutek, že i Roman, poetická duše, na chvíli zapomněl na protokol.
„Dobrý den, pane Smetano,“ oslovil ho Roman mírně a vykročil dopředu. „Četnická stanice Lobkovice. Přišli jsme se podívat na tu vaši melioraci. Pan Vocílka si dělá starosti o své základy.“
Smetana ani nehnul brvou. Jen pevněji sevřel vidle. „Vocílka si dělá starosti o spoustu věcí, za kterýma nic není. Ta strouha je na mým. A kopu ji proto, že musím.“
Ebel přistoupil k okraji výkopu. Jeho pátravý pohled, zvyklý hledat v terénu skryté nástrahy, se zaměřil na dno strouhy. „Na odvádění vody je to dost hluboký, nemyslíte? Tady už narážíte na jíl. Tím se voda nevsákne, pane Smetano, tím ji jen pošlete přímo pod so**edovu kůlnu. Proč kopete tak hluboko?“
„Protože tam je,“ vyhrkl Smetana a hlas se mu poprvé zachvěl.
„Co tam je?“ vložil se do toho Roman a instinktivně sáhl po fotoaparátu.
Starý muž se podíval na oba četníky, pak na Berta, který pozorně čenichal u vykopané hlíny. Pes náhle začal nespokojeně mručet a hrabat tlapou v jedné z hromad. Ebel okamžitě zbystřil. „Berte, zpátky!“
Smetana zapíchl vidle do země a sedl si na starý špalek. „Před třiceti lety, páni četníci... ještě než byla ta velká vojna... se tady v Lobkovicích ztratil kluk. Syn tehdejšího převozníka. Říkalo se, že utekl do světa, nebo že se utopil v Labi. Ale já vím svý. Viděl jsem tehdy Vocílkova otce, jak tu v noci něco kope. Přímo tady, kde stávala stará mez.“
Roman a Ebel na sebe pohlédli. Tohle už nebyla so**edská rozepře o pět centimetrů pozemku. Tohle byl stín starého zločinu, který se po desetiletích dral na povrch.
„Chcete říct, že Vocílkův otec...“ nedokončil Roman.
„Chci říct, že jsem celej život žil vedle vraha a bál jsem se promluvit,“ vydechl Smetana. „A teď, když Vocílka mladší začal posouvat ty kůly, věděl jsem, že se k tomu místu blíží. Musel jsem začít kopat dřív než on. Musel jsem to najít, než to on zničí.“
Ebel seskočil do strouhy. Hlína mu sahala po pás. Rukama začal opatrně odhrabovat čerstvý jíl v místě, kde předtím hrabal Bert. Roman vytáhl blesk a připravil se. Atmosféra zhoustla. I vítr v rákosí u řeky jako by utichl.
„Něco tu mám,“ zavrčel Ebel. Jeho prsty narazily na něco tvrdého a studeného. Nebyl to kámen. Opatrně vytáhl předmět obalený blátem. Když ho otřel o nohavici, v odpoledním slunci se zaleskl kov.
Byla to stará, rezavá přezka z dětského opasku. A hned vedle ní se v jílu bělal kousek kosti.
„Kristepane,“ vydechl Roman a blesk aparátu ozářil dno strouhy. Cvak. Ten zvuk prořízl ticho jako rána z pušky.
V tu chvíli se za plotem ozval křik. „Co to děláte na mým pozemku! Vy mu věříte? Ten starej blázen si to vymyslel!“ Vocílka stál u plotu, v ruce držel starou loveckou brokovnici a mířil přímo na Ebela ve strouze.
„Pane Vocílko, odložte tu zbraň!“ zařval Jiří Konrád, který se náhle objevil na cestě. Intuice mu nedala spát a vyrazil na kole za svými muži. Stál tam, zadýchaný, ale s tasenou zbraní, a mířil na Vocílku.
Situace byla kritická. Ebel byl v pasti ve strouze, Roman měl v rukou jen fotoaparát a Vocílka, s očima podlitýma krví a strachem z odhalení rodinného tajemství, měl prst na spoušti.
„Zastřelím vás všechny!“ ječel Vocílka. „Můj otec byl poctivej chlap! Smetana lže! Chce mi vzít půdu a očernit mý jméno!“
„Jaroslave, ani hnutí,“ zašeptal Roman směrem k Ebelovi.
Ebel se ale nepohnul. Jen se pomalu díval na Vocílku. „Víte, pane Vocílko,“ řekl klidným, hlubokým hlasem, který se naučil používat v zákopech, aby uklidnil vyděšené vojáky, „zítra máme s Romanem střelby v Mělníku. Celý odpoledne jsem si čistil pistoli. Je to krásnej stroj. Přesnej. Ale vy držíte starou flintu, co nebyla promazaná deset let. Jestli vystřelíte, ta hlaveň vám pravděpodobně roztrhne obličej dřív, než brok doletí ke mně.“
Vocílka zaváhal. Pohled na klidného Ebela, na vrchního Konráda, který se k němu pomalu blížil, a na Berta, který byl připraven vyrazit, ho zlomil. Hlaveň brokovnice klesla k zemi.
Jiří Konrád k němu přiskočil, vytrhl mu zbraň a během vteřiny mu nasadil pouta. „Tak tohle bude dlouhé vysvětlování, Vocílko. Sousedské spory obvykle nekončí u soudu pro vraždu.“
Roman pomohl Ebelovi ven ze strouhy. Ebel si očistil uniformu, ale ruku s tou rezavou přezkou neotevřel. „Tohle musíme poslat na patologii. A střelby v Mělníku...“ podíval se na Jiřího.
„Střelby budou, Jaroslave,“ řekl Jiří a utíral si čelo. „Potřebujeme se tam uklidnit. Ale nejdřív musíme zajistit tohle místo. Romane, vyfoť všechno. Každou hroudu hlíny. Tohle je případ, na kterém si Jan v Praze vyláme zuby, až mu o něm napíšeme.“
Smetana dál seděl na špalku a díval se do prázdna. „Konečně bude mít ten kluk klid,“ zamumlal.
Když se večer vraceli na stanici, slunce už zapadlo. Dopis Fouskovi stále ležel na stole. Jiří k němu připsal jedinou větu: „Někdy, příteli, se pravda skrývá hlouběji než pět centimetrů pod mezí.“
Roman si připravoval výstroj na zítřek, ale ruce se mu stále trochu třásly. Ebel jen mlčky seděl u stolu a brousil si nůž. Zítra je čekal Mělník a papírové terče. Ale oba věděli, že ten nejtěžší terč – lidské svědomí a staré hříchy – dnes trefili přímo do černého.

Autor: Roman Dostál