24/06/2026
Tvorba Jana Vytisky představuje v současné české malbě zcela osobitou a snadno rozpoznatelnou polohu. Přestože bývá jeho jméno často spojováno s folklorem, lidovou religiozitou nebo prostředím moravsko-slezského venkova, jde o mnohem složitější a vrstevnatější obrazový svět. Lidové tradice zde nepředstavují cíl samy o sobě, ale stávají se jedním ze zdrojů rozsáhlého systému symbolů, příběhů a postav, který autor během posledních patnácti let postupně vybudoval. Výsledkem není návrat k folkloru ani jeho nostalgická rekonstrukce, ale vznik svébytné současné mytologie.
V širším kontextu současné české malby lze Vytiskovu tvorbu vztáhnout také k fenoménu nového černého romantismu, jenž na přelomu první a druhé dekády 21. století znovu otevřel prostor imaginaci, temnotě, mýtu a iracionalitě. Tento proud představoval reakci na dlouhodobou dominanci konceptuálního a analytického umění a znovu otevřel prostor imaginaci, emocím, mýtu, iracionalitě a temnějším stránkám lidské existence. Smrt, samota, úzkost, nadpřirozeno či fascinace nevysvětlitelným se staly legitimními tématy nové generace umělců.
Vytiska však tento rámec poměrně rychle překročil. Zatímco řada autorů využívala estetiku temnoty především jako výrazový prostředek nebo atmosféru, on ji postupně proměnil ve stavební kámen vlastního univerza. Jeho obrazy dnes nepůsobí jako jednotlivé izolované výjevy. Připomínají spíše kapitoly rozsáhlého vyprávění, jehož úplný příběh zůstává divákovi skryt. Opakující se postavy, zvířata, proroci, světci, dívky, kostlivci, kozlové a podivné bytosti vytvářejí dojem, že vstupujeme do světa s vlastní historií, vlastními zákony i vlastní kolektivní pamětí.
Podstatnou roli při vzniku tohoto světa sehrála také vizuální kultura, která bývala dlouho považována za stojící mimo oblast vysokého umění. Vytiskovy obrazy v sobě nesou ozvuky hororových filmů, fantastické literatury, komiksu, metalové hudby i estetiky obalů hudebních alb. Podobně jako ve světě metalu se zde setkáváme s apokalypsou, smrtí, démonickými bytostmi, proroctvími nebo koncem času. Na rozdíl od čistě subkulturních vizuálních forem však autor tyto motivy propojuje s evropskou kulturní tradicí, lidovou religiozitou a archetypálními představami zakořeněnými hluboko v kolektivní paměti.
Právě tato schopnost spojovat zdánlivě neslučitelné světy představuje jednu z největších předností jeho tvorby. V jednom obraze se může potkat valašská světnice, středověká náboženská symbolika, hororová atmosféra i motiv připomínající fantasy ilustraci. Výsledkem není koláž ani ironická hra s citacemi. Vytiska všechny tyto zdroje přetavuje do jednotného vizuálního jazyka, který působí překvapivě přirozeně a přesvědčivě.
Významnou proměnou prošla jeho tvorba zejména v posledních letech. Starší obrazy často pracují s jednotlivými figurami a izolovanými situacemi, zatímco novější díla získávají stále komplexnější charakter. Jednotlivé motivy se propojují do rozsáhlejšího systému vztahů a významů. Postavy se vracejí, symboly se opakují a obrazy začínají vytvářet souvislou síť odkazů. Divák má stále silnější pocit, že sleduje fragmenty jednoho velkého příběhu.
Charakteristickým příkladem je proměna motivu smrti. Smrt patří k nejvýraznějším postavám Vytiskova univerza, přesto zde nefunguje jako tradiční symbol konečnosti nebo existenciálního děsu. Neohlašuje katastrofu ani nepřichází jako násilný vetřelec. Naopak. Pohybuje se mezi ostatními postavami s téměř samozřejmou přirozeností. Sedí u stolu, prochází krajinou, navštěvuje domácnosti, pozoruje lidské osudy a stává se součástí každodenního života.
V obrazech Koník a smrt, Oheň pálí a smrt ochlazuje nebo Sinavý kůň vystupuje smrt jako zvláštní so**ed. Není ani dobrá, ani zlá. Jednoduše existuje. Je součástí řádu světa stejně jako člověk, zvíře nebo krajina. Právě tato normalizace smrti představuje jeden z nejzajímavějších aspektů Vytiskovy tvorby. To, čeho se běžně obáváme, se zde stává důvěrně známým.
Současně sílí i náboženská a apokalyptická rovina jeho obrazů. V posledních letech se stále častěji objevují proroci, znamení, oběti, vykoupení, zázračná zvířata nebo odkazy na biblické vize. Obrazy Boží oko tě vidí!, Falešný prorok, Sedmioký beránek či monumentální Ohnivé jezero představují vrchol této tendence. Nejde však o ilustrace konkrétních biblických příběhů. Autor využívá archetypální sílu těchto motivů a začleňuje je do vlastního obrazového systému.
Apokalypsa zde není budoucí událostí. Už probíhá. Není oddělena od každodenní reality, ale stává se její součástí. Stejně jako ve středověkých představách se nad běžným životem neustále vznáší možnost zázraku, proroctví nebo katastrofy. Právě proto působí Vytiskovy obrazy současně důvěrně i neklidně. Divák poznává svět, který je mu blízký, ale současně cítí, že se v něm skrývá něco nevysloveného a tajemného.
Není náhodou, že na obálce katalogu najdeme obraz Kozlíkova po čertech dobrá vánočka (2025). Jen málokteré dílo dokáže tak přesvědčivě shrnout základní principy autorova světa. U jednoho stolu se zde setkávají dívky a kozel, každodennost a rituál, jídlo a náboženská symbolika, domácí prostředí a cosi nevysvětlitelně znepokojivého. Obraz působí jako výjev z příběhu, jehož význam tušíme, ale nikdy jej nepoznáme celý.
Právě v této nejednoznačnosti spočívá síla Vytiskovy malby. Jeho obrazy nevyprávějí uzavřené příběhy. Nabízejí fragmenty světa, v němž se prolíná minulost se současností, folklor s apokalypsou, víra s imaginací, život se smrtí a skutečnost s „tamtím“. A právě v tomto prostoru mezi známým a neznámým vzniká jedna z nejpozoruhodnějších obrazových mytologií současného českého umění.
Aleš Rezler, červen 2026
