05/05/2026
UMĚLCI (z) VYSOČINY • Jan Moravec
📖 úryvek z publikace Tam u šraňků bude přístaviště: rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny (vydala OGV v roce 2019)
⏳ 29. března 2018, Lípa; doplnění otázek přes telefon 7. září 2018, Ilona Staňková
💭 Do ateliéru jsme vystoupali po schodišti rodinného domu. Cestu mi Honza prokládal příběhy, které se vztahovaly k obrazům, visícím na stěnách. A nejen k nim. Než jsme se pustili do samotného rozhovoru, měli jsme za sebou tak trochu dějiny střední Evropy. Do ateliéru dopadaly paprsky jarního slunce, na klíně mi ležel jezevčík Jofefčík. Honza během hovoru odbíhal pro různé katalogy, sborníky, na řadu přišly i štočky a matrice.
● Vzpomeneš si na svůj první kontakt s výtvarným uměním?
• To si nemůžu přesně pamatovat, ale první kontakt je… rodinný. Reynka jsme měli doma. Pořád tady jsou, a ačkoli si člověk říká, že už je nějak nevnímá, tak kdyby se ten obrázek sundal, už by mu to jedno nebylo, protože by mu nějakým způsobem chyběl. Vlastně ještě dřív, než jsem se dostal k výtvarnému umění, jsem viděl spoustu věcí z Dobrého díla ze Staré říše. Tam se mi hodně líbily grafiky, protože originály jim posílali i francouzští výtvarníci a oni je reprodukovali jako ilustrace. První knížku od Kroutvora jsem dostal od Jiřího Reynka, abych si ji přečetl. Ale to už jsem po něčem pásl, něco jsem hledal. Chtěl jsem se něco dozvědět, systematicky studovat. Druhou věcí je, že dědeček se věnoval malbě a dělal dřevořezby. Já jsem koneckonců pak taky dělal sochařinu a nějaké dřevořezby, hodně mě to bavilo. Po dědečkovi mám několik beden dlát. Jestli jsem výtvarný talent po někom zdědil, tak po dědečkovi. A od malička jsem zakopával o současné výtvarníky, kteří se kamarádili se strýcem, Josefem Mlejnkem.
● Jaká setkání se ti vybaví?
• Třeba Milivoj Husák. Když se člověk s takovými věcmi setká v originále, čumí na to jako tele: „Ty jo, tak to je dobrý, to bych taky chtěl.“ A když jsem se dostal k Lindovskému, zjistil jsem, že to byli spolužáci! Milivoj bolševika v sedmdesátých letech „nevydejchal“ a z „akády“ odešel. Další osobou byl Jaroslav Šerých. Spoustu věcí jsem ignoroval, protože mi to, jako malému dítěti, přišlo úplně „blbý“, ale třeba ten Reynek ne, ten mi ani v tom dětském přístupu vůbec „blbej“ nepřišel. Prvního Reynka jsem dostal ke křtinám, protože Daniel Reynek mi byl kmotrem. Zásadní pro mě byl poručník Josef Křen, výtvarník to nebyl, ale chlap jak hora, a když jsem něco chtěl… tak proč by to nešlo.
● Na zemědělku jsi šel dobrovolně?
• Jak se to vezme. Já šel na „hnojárnu“ ve čtrnácti, to byl ještě bolševik, časy kádrových posudků, takže jsem byl vůbec rád, že jsem se na nějakou střední školu dostal. A musím říct, že zemědělka v tomhle byla výborná škola, nemůžu si vůbec stěžovat. Navíc já jsem měl z výtvarky trojky, vždycky s odřenýma ušima. Byl jsem v kategorii průserářů a hajzlíků.
● Pak jsi šel na grafku?
• No, na dva roky.
● Jaké to tam bylo?
• Na jednu stranu to tam bylo výborné. Poprvé jsem se setkal s Šárkou Trčkovou, což bylo pro mě důležité i mnohem později. Když jsem nastoupil a byl jsem tam měsíc, měli jsme Petrboka. Během měsíce mi řekl, ať jdu rovnou na AVU. Vůbec jsem neuměl kreslit, bylo to příšerné. Ale měl jsem nějaký zvláštní vnitřní důvod něco dělat. Pak tam byl Netolička na grafiku, a hlavně Wiesner. Toho jsem si pochvaloval. Stylizoval se do strašné postavičky, ale když mu o něco šlo, uměl být normální. Spousta lidí s ním měla konflikty. Já s ním neměl jediný. Ptal jsem se na řemeslné věci, a jak co mám udělat, proč mi to nejde. Když skončil, po figuře, kterou jsme s ním měli, všichni ochotně zmizeli a on řekl modelu, ať sedí dál, postavil si stojan vedle mě a kreslili jsme spolu. Ačkoli jsem na tom byl hodně blbě, z nějakého divného důvodu, nevím proč, mi dokázal předvést, že to jde. Výhoda té školy byla v lidech, kteří tam učili. Na druhou stranu jsem si na tu školu musel vydělat.
● Na AVU ses hlásil k Jiřímu Sopkovi?
• Jen poprvé, byly mi sympatické jeho figury. Podruhé mě přetáhnul na talentovkách Knížák. Nějak se mu líbili oběšenci vzhůru nohama. Když je odstřihneš, uletí jako balónek. Ale dal nám osobní test a zjistil, že my dva si nemůžeme rozumět. Pro Sopka jsem byl zajímavý figurami i těmi divnými filosofickými podtexty a obsahy, nicméně jeho ateliér je primárně koloristický, a já jsem kreslíř. V tomto období jsem zaslechl v rozhlase rozhovor s Jiřím Lindovským, kterého jsem měl v katalogu ze Sovince, a to už bylo jasné, že je to ten ateliér, kam se hlásit. Ateliér mi naprosto seděl, já možná tolik ne ateliéru. Už na střední škole jsem se občas dostával k různým textům filosofie a teologie a někteří autoři pro mě zůstávají podstatní dodnes. Proto se mi stal Lindovského ateliér oázou klidu. Tak jsem trochu vyrušoval já. Co mě silně vykolejilo na AVU – a opravdu zaplať pánbůh za Lindovského, protože bych to tam asi opustil – setkání s velkou vírou v umění. Že nějaké umění je, a že potažmo, když se studuje ta AVU, tak by mohl být ten, kdo studuje, taky umělec. To je něco naprosto úchylného. Jestli někdy byla AVU postižená akademismem, budiž. Ale teď je postižená velkou vírou v umění. Že něco tak hnusně blbého a tupého vůbec je – víra v umění! To už je živější víra ve fotbalový tým.
● Z generace, která studovala v devadesátých letech, nejsi jediný, kdo se extrémně vymezuje vůči takzvanému „konceptu“. Jaký podíl podle tebe na tomto rozštěpení měli manželé Ševčíkovi?
• Ševčíkovi byli velcí snaživci, studenty motivovali. V domnění, že je budou rozvíjet, jak jim budou pomáhat a kdesi cosi. Vždy se to odehrávalo s velkým fanděním a přednášku zakončovali: „A teď je to na vás.“ Manželé Ševčíkovi jezdili po nejlepších galeriích. Samozřejmě se snažili, abychom viděli, co se všude dělá, hlavně v té Americe. Začínali ale trošku tlačit na pilu v tom, že to, co se dělá tam, je správně a že to by se mělo dělat tady taky. Základní nešvar Akademie byl, že tam přišli z největší části lidé, kteří jsou výtvarně nadaní, ale klasické vzdělání jim chybělo. Pohled na spoustu věcí byl velmi naivní. Vzdělání má především kultivovat, aby pohledy na společenské jevy i choroby nebyly nějakým způsobem prvoplánové, hloupé. Lindovský – a nejen on – nabádání k současné stylovosti jednoduše shrnul, podtrhnul a zařízl, aby se student nezabýval „ptákovinama“, protože profesor má pro svého studenta jasný program. A ten je osobní.
● Jak je to u tebe s tématem krajiny a člověka? Existuje ve zpracování těchto tvých – řekla bych klíčových – dvou témat nějaká posloupnost? Nějaký kontinuální vývoj?
• Funguje to i jinak. Když člověk začíná, zjišťuje, že má spoustu témat k vyjádření. Chce vyjádřit nebo vymezit postoj ke svému okolí. Mé okolí byla krajina. V období puberty, kdy všichni vymetali zábavy, jsem chodil v noci po lese. Krajina, příroda mě vždycky obklopovaly a bral jsem to jako samozřejmost. Zpočátku jsem se vyjadřoval figurálně. Krajinu jsem spíše jen studoval. Až Lindovský mě motivoval: „Tak si zkuste nahodit blbý pole.“ Najednou jsem zjistil, že je to sice tradiční disciplína, ale že je pěkně tvrdá. Dělat dneska zátiší je strašně avantgardní. To nedělá nikdo. Krajina je pro mě spojená s hledáním něčeho původního, podstatného. Člověk zabývající se krajinou začne hledat, co je původní krajina, která je přirozená. Současná krajina je prostě kulturní, o té původní nám zbývá jen nějaké tušení. To neznamená, že je špatná nebo že by nebyla přirozená. Je přetvořená. Jen to přirozené s tím lidským koliduje. Zcela přirozeně člověk les vykácí, prodá a postaví třeba silnici, parkoviště nebo obchoďák. Chová se přirozeně, jako šelma – bestie. Pokud nechá les jen tak lesem, zachová se lidsky. Komu to může vadit? Lidské je tedy proti přirozenosti. Les by neměl vadit nikomu, ale jen v textu. Velice rychle člověk zjistí, jaký je pro společnost problém nechat les jen tak. Takových interakcí v krajině se dá objevovat a nalézt mnoho. Proto téma krajiny stále zůstává živé a taky se to občas vyvine ve figurální krajinu. Platné zůstává, že umění nemusí být, žít se bez něj dá. Ale pokud nebude, tak nám bude chybět. V Praze jsem zjistil, jak mi krajina chybí.
➜ Jan Moravec se narodil se v Havlíčkově Brodě v roce 1975. Tamtéž vystudoval Střední zemědělskou školu (1989–1993), absolvoval dva roky pomaturitního studia na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě (1995–1997). V letech 1999–2005 navštěvoval Ateliér grafiky I – školu Jiřího Lindovského, absolvoval grafickým cyklem Středoevropské počasí. Od roku 2003 vystavuje samostatně v ČR i v zahraničí (Rakousko, Nizozemí, Francie), převážně se věnuje grafice. Krom soukromých sbírek je zastoupen v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, Galerii Klatovy / Klenová, Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Od roku 2013 učí grafiku na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě.
• Tam u šraňků bude přístaviště: rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny; Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2019
• rozhovor vznikl 29. března 2018 v Lípě, vedla ho Ilona Staňková
• foto Jana Šašková
