24/08/2026
UMĚLCI (z) VYSOČINY • Luboš Drtina
📖 úryvek z publikace Tam u šraňků bude přístaviště: rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny (vydala OGV v roce 2019)
⏳ 24. července a 5. srpna 2019, Chlovy, rozhovor vedla Lenka Dolanová
💭 Do Chlov mě navigace dovedla po spletitých cestách; silnička na návsi končí. Vesnička na Pelhřimovsku usazená v kopcovité krajině, s udržovanými domy okolo návsi, na které se pasou krávy a volně pobíhají perličky. Hledala jsem, koho se zeptat na cestu. Paní mi ukázala – dolů a doleva. Za branou mě vítá útulná atmosféra uzavřeného selského dvora, květinové záhony a vyhřívající se kočky. Uvítali mě Luboš a Michaela Drtinovi. Káva a makový koláč, který prý měli oblíbený Daniel a Jiří Reynkovi.
● Jaký máte vztah k Vysočině? Proč jste se rozhodli přestěhovat právě sem? Vy sám pocházíte sice z Vysočiny, ale z jiného konce, od Železných hor.
• Přistěhoval jsem se proto, že tady mám nedaleko přátele z Nezávislého podmelechovského spolku. Vesnice je hrozně malebná, to se nám líbilo, pěkně v krajině usazená. A dům se nám líbil. Žádné jiné důvody to nemá, je to prostě takový útěk z Prahy, ke stáru…
● Takže jste ani nemířili speciálně na Vysočinu, jenom jste hledali klidné zákoutí?
• Mířili jsme do hezkého prostředí a pokud možno blízko přátel – a to se povedlo.
● Jak jste tady dlouho?
• Tak šest sedm let.
● Mně ale připadá, že vaše tvorba je s Vysočinou dost propojená. Je to také díky spolupráci se spisovatelem Milošem Doležalem, který se zabývá různými místními příběhy, legendami a pověstmi.
• S Milošem se známe přes Jirku Baštu; to je sochař, který žije v Ledči, moc dobrý. Miloš, když chodil na gymnázium – je rodák z Ledče – dokumentoval jeho práce. Tam jsme se nějak seznámili a pak jsme se léta potkávali na vernisážích a společných pražských akcích. Rozuměli jsme si vždycky, bylo to, jako bychom byli ze stejné vesnice. Takže se máme rádi a samozřejmě se asi nějak ovlivňujeme. Já mám volnou tvorbu často ovlivněnou nějakou literaturou a tohle je svět, který je mi nejblíž: vesnický – zapomenuté mýty, figury, postavy – mám k tomu blízko stejně jako Miloš.
● Pocházíte z Chotěboře, jaký máte k tomu městu vztah?
• Já pocházím vlastně ještě víc z těch kopců, z Leškové Hůrky, Hoješín, k Třemošnici, k Seči, to bylo moje rané dětství; všechny prázdniny a volný čas jsem trávil tam. Takže to je moje nejoblíbenější. Chotěboř, tam jsem chodil do školy od první třídy. Mám tam asi dva tři kamarády ze základní školy, s kterými se potkáváme, když tam jsem, a jdeme na pivo. Ale jináč to mám spojené s dobou normalizace, a když si na to vzpomínáte, tak to není nic příjemného. Škola tím byla poznamenaná. Bylo to docela odporné, ta atmosféra. Ale bylo to dětství. To, co bylo spojené se svobodou a volnem, na to vzpomínám rád: chodili jsme k Doubravce a pořád jsme byli v lese, jezdili jsme na kole. Tam je okolí docela romantické. Ale próza té školy? To je pachuť, když si to vybavím.
● Vnímal jste nějak místní umělecké vlivy, to, že Železné hory a Chotěboř jsou spojené s Jindřichem Pruchou a Zdeňkem Rykrem?
• To jsem věděl vždycky. Ono už to tam dneska není, na zámku byla stálá expozice, Prucha tam visel vedle Rykra – to jsme vnímali, jako že je to dobře; ty jsem znal. Výtvarně nevím. Já jsem chodil do lidovky, tam tenkrát učil Miloslav Pečinka, akademický malíř z Jihlavy. To byl zvláštní pán, dokumentoval Železné hory, ty kresby jsou lehce rutinní, dělal toho strašně moc, tiskl si kresby z malých litografických kamenů. Měl takový ateliérek, ten baráček s věžičkou nahoře u sochy Herrmanna v Chotěboři; v tom měl ateliér, byl tam vždycky čtyři dny v týdnu, učil v lidovce a pak jel do Jihlavy, kde měl rodinu. Učit teda neuměl a my jsme byli parchanti, on nás řezal. Výtvarku nemám spojenou s ničím výtvarným. Skamarádili jsme se až potom. Když mi bylo osmnáct dvacet, tak jsem k němu chodil, tiskl jsem si u něj na satynýrce první grafiky.
● Z Chotěboře jste se vydal do Prahy, kde jste vystudoval střední uměleckou školu, Hollarku.
• Hollarku, a tím to skončilo. Protože jsem měl kolem sebe lidi, kteří to brali vážně, tak jsem to taky bral vážně. Jirku Baštu, který Hollarku nebyl nikdy schopný dodělat, protože ho to nezajímalo, ale chtěl mít průpravu, kterou vlastně taky nepotřeboval, protože byl šikovný. Byl na tom psychicky mizerně, je maniodepresivní, celý život s tím bojoval, ale byl absolutně oddaný umění. Má pár věcí na výstavě v 8smičce v Humpolci (výstava Vrchovina, krabatina, mrchovina, 8. 6. – 29. 9. 2019), ale to není referenční, to je jenom pár solitérů. Pak tam byli Michal Machat, Michal Jirát, Roman Kašeljak, všichni to brali hrozně vážně.
➜ Luboš Drtina (1963) prožil dětství v kraji pod Železnými horami. Vystudoval Střední uměleckou školu Václava Hollara v Praze. Věnuje se zejména typografii, ilustraci a grafickému designu. Jeho typografické začátky jsou spojené s původně samizdatovým časopisem Vokno. Dosud pracoval pro řadu nakladatelství, mimo jiné ERM, Revolver Revue, Academia, Argo, Akropolis, Arbor Vitae, Mladá fronta, Volvox Globator či Paseka. Kromě toho vydává v malém nákladu také bibliofilie, často ve spolupráci s Nezávislým podmelechovským spolkem a se spisovatelem Milošem Doležalem (např. knihy Režná bába, Černé svině křen, Bodla stínu do hrudního koše, Z. M. Kuděj – Neklidný zadek mě pálí ad.), a svébytné autorské knihy. Deset let působil jako asistent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v ateliéru Tvorba písma a typografie. Za své knižní úpravy získal četná ocenění.
• Tam u šraňků bude přístaviště: rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny; Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2019
• rozhovor vznikl 24. července a 5. srpna 2019 ve Chlovech, vedla ho Lenka Dolanová
• foto Jana Šašková
