29/06/2026
Letos si připomínáme 160 let od Prusko-rakouské války.
Byla sice jednou z nejkratších, zato však z nejkrvavějších v celém 19. století. Rakouská Severní armáda a pruská Východní armáda měly vyřešit spor o vůdčí postavení v německém spolku Svatá říše římská, které do té doby patřilo Rakousku. Pruský kancléř Otto von Bismarck se rozhodl převzít vedoucí roli ve spolku a Rakousko pod vládou Františka Josefa I. chtěl z vedení vytlačit. Konečným cílem pak mělo být sjednocení Německa pod vedením Pruska. Historicky byly země, kde se hovořilo německy, sjednoceny do volného konfederativního útvaru jménem Svatá říše římská (později se používal název Svatá říše římská národa německého). Tento útvar zahrnoval i území osídlená jinými národy, jako např. Čechy, či Italy, a některá německy hovořící území naopak stála mimo tuto říši.
Od napoleonských válek až do války Prusko-rakouské žilo obyvatelstvo našeho města celkem v klidu a míru. Rok 1866 však citelně zasáhl do dějin České Třebové, která se postavením železnice z Prahy do Brna a Olomouce v roce 1845 dostala do centra dění celé války.
Po vypovězení války, očekával rakouský generální štáb, že Prusové potáhnou na Vídeň přes Olomouc, která byla pevnostním městem. Tam vrchní velitel generál Ludwig August Benedek soustředil hlavní síly své armády a umístil svůj štáb a soustředil své vojsko. Do Svitav přemístil 2. armádní sbor (28 praporů pěchoty, 4 eskadrony jízdy a 80 děl). Brigáda plukovníka Thoma byla přemístěna k Lanškrounu, brigáda generálmajora Henriqeuze k České Třebové, Litomyšli a Vysokému Mýtu.
Počátek války se obvykle zmiňuje datem 7. června 1866, kdy Prusko pod velením krále Viléma I. obsadilo Holštýnsko (spravované tehdy Rakouskem). Když generál Benedek obdržel zprávu, že Prusové vnikli do Čech náchodskou bránou, započal 18. června spěšně přesouvat svá vojska na neočekávané bojiště. Všechny silnice ve východních Čechách vedoucí k Hradci Králové byly přeplněny vojskem. Od Svitav přes Semanín do České Třebové mělo jet dělostřelectvo. Ale právě tato cesta byla nesjízdná, protože od napoleonských válek nebyla udržovaná. Dva dny před příchodem vojska přijel do města setník upravovatel. Narychlo nechal svolat městskou radu a poručil ji, aby se postarala o neprodlenou opravu této cesty. Když starosta Hynek Rybička namítl, že se to v tak krátké době nedá stihnout, setník mu dal facku a pod hrozbou zastřelení mu nařídil, že cesta musí být do 24 hodin upravena. Několik set dělníků pak pod vedením obecního hospodáře Kajetána Dařílka upravilo cestu ve stanoveném termínu a dělostřelectvo bez potíží projelo.
Po změně situace přestěhoval generál Benedek svůj štáb z Olomouce do České Třebové, kam přijel vlakem dne 21. června 1866 ve 21 hodin. Ubytován byl v Dařílkově hotelu U koruny (nyní hotel Padevět). Za sídlo přechodného štábu si vybral místnosti v přízemí dnešního městského úřadu. V té době zde byla dívčí škola. Řadoví vojáci byli rozmístěni po všech domech a chalupách ve městě, a také v okolních vesnicích. Jídlo se vařilo v ohromných kotlích na náměstí. Na loukách v Parníku a v okolí lichtenštejnského dvora bylo rozmístěno dělostřelectvo a velké stany, ve kterých byla ubytovaná obsluha. Ve stejné době začalo Českou Třebovou procházet rakouské vojsko, které se přemísťovalo na nové bojiště. Nejvíce vojska prošlo Českou Třebovou ve dnech 21. až 24. června 1866. Jen 21. června prošlo městem 14 pluků. Dne 23. června pochodovalo vojsko přes město od časného rána až do poledne a 24. června celý den. V České Třebové se také nakrátko zastavili dragouni. Část jich spala ve mlýně v Podbranské ulici. Rakouské regimenty ve svých parádních stejnokrojích různých barev a střihů skýtaly malebnou podívanou. Obyvatelé města sledovali sílu a bojeschopnost procházejících jednotek a ani na okamžik nezapochybovali o jejich vítězství. Pochod rakouského vojska postupoval z České Třebové všemi směry k severu. Hlavní proud šel přes most na Zámostí a pokračoval dnešní Lidickou ulicí. Druhý proud vojska, vojenských povozů a děl šel pod farou na Chmelnici, brodem přes řeku k lomu, ke dvoru a k lesu. Při pochodu panovalo vedro. Znaveným a žíznivým vojákům, zvláště Čechům, podávaly u cest třebovské ženy v hrncích a konvích vodu, dávaly jim chléb i uzené maso a ukazovaly jim cestu, kudy mají postupovat na nepřítele.
Během 25. června byla většina rakouských armád přímo v prostoru určení na sever od železniční tratě Pardubice – Česká Třebová. Proto 26. června generál Benedek z České Třebové odjel. Hlavní stan Severní armády přemístil do Josefovské pevnosti.
Od 26. do 30. června svedla rakouská a pruská vojska prvních několik desítek bitev, ve kterých Severní armáda přišlo o 30 000 vojáků a 1 300 koní. Ztráty pruské armády byly pětinové, díky novému používanému typu pušky nabíjené zezadu, které se říkalo jehlovka, a také díky nové taktice boje. Rakouský způsob boje byl založen na bodákovém útoku muže proti muži v seřazeném šiku. Pruští vojáci vleže do těchto šiků pálili a rakouské vojáky nenechali přiblížit. Když generál Benedek zjistil, jaká je situace, poslal císaři tento telegram»
„Prosím Vaše Veličenstvo důtklivě, abyste za každou cenu uzavřel mír. Katastrofa pro armádu neodvratná...“
Telegram vyvolal ve Vídni obrovské zděšení a nevoli. Proto boje musely pokračovat. Vše ale rozhodla 3. července 1866 bitva u Hradce Králové. Tam se v druhé největší bitvě 19. století střetlo 436 000 vojáků. Nejvíce se bojovalo v lesích Svib, v Hořiněvsi, Chlumu, Lípě, u Dohalic a kolem Nechanic a Rozběřic. Mezi obcí Střezetice a tehdejší Carskou cestou, dnešní silnicí R35, se střetla pruská a rakouská jízda.
Rakouská Severní armáda bylo seskupení sedmi armádních sborů, dvou divizí lehké jízdy a tří divizí těžké (kyrysnické) jízdy. Těchto bojů se také účastnili českotřebovští chlapci, kteří narukovali do 2. armádního sboru podmaršálka hraběte Thuna-Hohensteina s velitelstvím ve Vysokém Mýtě. Velitelství jednotlivých brigád byla v Ústí nad Orlicí, České Třebové, Svitavách a Březové nad Svitavou. Dělostřelecké brigády 2. dělostřeleckého pluku byly umístěny v Pardubicích, ve Vysokém Mýtě a Holicích. K dispozici měly 7 baterií po 8 dělech.
Českotřebovští vojáci byli s 2. armádním sborem až do 3. července 1866 v záloze. V této době, kdy ostatní sbory již měly tisíce mrtvých, měl 2. sbor téměř stoprocentní stav. Jejich první bitvou byl „vítězný“ boj o les Svib asi 1 km od Chlumu, kde bojovali společně se 4. armádním sborem. Tento boj byla neskutečná řež a masakr, kde se v poměrně malém lesíku střetlo přes 70 000 vojáků obou stran. Lesík měl přibližně tvar oválu, který byl asi 2 000 kroků dlouhý a asi 1 000 kroků široký. Byl plný močálů, bažin a těžko proniknutelných křovin. Terén byl kopcovitý, na mnoha místech byly naskládány nařezané kmeny stromů, které sloužily pěchotě jako úkryt. Navíc byla silná mlha s viditelností asi na 20 metrů. Za takových podmínek do lesa napochodovaly brigády a prapory. Velké celky se tříštily na malé skupinky, ba na jednotlivce, z nichž každý v nastalém zmatku bojoval na vlastní pěst. Nikdo netušil odkud může dostat ránu do zad, nebo kdy se před ním z mlhy vynoří nepřítel. Do toho všeho duněla děla a střelba z pušek, ozývaly se vojenské trubky a vřískaly pruské flétny, ozývalo se sténání raněných a do toho ještě hrály pruské a rakouské kapely. Podle různých odhadů p***o v tomto lesíku asi 8 000 vojáků, kteří byli pohřbeni ve více než sto hrobech. Nejvíce hrobů je v tzv. Aleji mrtvých, která vede napříč lesem Svib. Zraněných bylo asi 15 000 a nespočet nezvěstných.
Oba rakouské sbory se bojem v lese Svib bez rozkazu vrchního velitele Ludwiga Benedeka postupně stočily o 90° do prostoru Máslojed a Hořiněvsi, a tím odkryly pravé křídlo celé armády. To vedlo v odpoledních hodinách k proniknutí pruské 2. armády korunního prince Fridricha Viléma až k obci Chlum. Mezitím jednotky pruského 6. sboru 2. armády zaútočily ve směru na Neděliště a Lochenice proti 2. rakouskému sboru, prorazily jeho zeslabené obranné linie a zcela je zatlačily u Předměřic za Labe. To byl sám o sobě povážlivý průnik do týlu rakouských vojsk, který navíc uzavřel část ústupových cest. Vrchní velení Severní armády asi hodinu poté bitvu vzdalo.
Boje ale pro rakouskou Severní armádu ještě nekončily, protože si musela proklestit cestu k úniku, aby nedošlo k nejhoršímu. Část rakouské Severní armády, včetně 2. armádního sboru, ustupovala směrem na pevnost Olomouc, přičemž kladla postupujícím pruským vojskům velmi sporadický odpor. Podmaršálek hrabě Thun, jenž byl také lehce raněn na hlavě, shromaždil svůj druhý sbor večer u Pouchova a táhl potom k Třebechovicím, kam mužstvo dorazilo před půlnocí k smrti unavené. V této době se rakouský generální štáb stěhoval do Litomyšle, kam generál Benedek přijel 5. července v 10 hodin ráno. Ubytován byl na poště. Proudy ustupujících vojáků poražené rakouské armády se valily zpět přes Litomyšl do České Třebové, kde měly první seřadiště. Pohled na ně byl velmi žalostný. Vojáci přicházeli jednotlivě nebo v hloučcích, zakrvavení, se zbraní i beze zbraně, otrhaní a hladoví. Každý čekal se zatajeným dechem, co přinese nejbližší doba.
Pruské vrchní velení nechalo své vojáky po bitvě u Hradce Králové odpočívat, protože byli velice unavení už po dlouhé cestě na bojiště. Obě strany v té době vysílaly pouze jízdní hlídky do okolí. Až v dopoledních hodinách 8. července 1866 vydalo pruské vrchní velení rozkaz, razantně postupovat za ustupující armádou z důvodu možné regenerace rakouských sil a zamezení možného protiútoku. Jednotky 2. pruské armády dostaly rozkaz postupovat na linii Konice – Litovel a 1. armáda udržovala směr postupu přímo na Brno přes Poličku a Kunštát. Z těchto rozkazů je jasné, že pruská armáda neměla informace o tom, kudy Rakušané ustupují.
První Prušáci přijeli do České Třebové od Litomyšle 7. července 1866. Lidé se před nimi skrývali a ukrývali cenné věci pod podlahu, nebo je zakopávali ve dvorech a zahradách. Dobytek odháněli do lesů. Nejprve přijeli na průzkum dva husaři kyrysníci s umrlčí lebkou na kožené čepici (Totenkopfhusaren) a za nimi 40 dalších husarů. Zastavovali lidi, mířili na ně karabinami a ptali se, zda jsou ve městě Rakušané. Takto zastavili také pana faráře Pirkla, který byl na procházce v Křivolíku, kde viděl mnoho rakouských vojáků skrývajících se v Uhrových dolech. Brzy byly všechny domy přeplněny pruským vojskem. Pruské vojsko procházelo Třebovou více než týden. Jedni odešli, jiní zase přišli. Třebovští občané je v prvních dnech museli živit a uvolnit jim svoje postele. Sami spali na zemi nebo na půdě. Ženy pro ně neustále sháněly hroudy másla, protože suchý chléb prý do úst nevzali. Později se ale ukázalo, že obavy byly přehnané. Vojáci se k obyvatelům chovali vcelku slušně a ohleduplně, pokud ovšem plnili jejich příkazy. Pruské oddíly se z velké části zásobovaly samy. Na parnických lukách Prušáci pásli stáda krásného dobytka. Vojáci si přiváželi i vlastní chléb. Lidé od Prusů nakupovali tabák, kterého měli velké zásoby. Pruské dělostřelectvo bylo umístěno na návrší nad Semanínem, a také v Kozlově bylo plno vojska. Na nádraží stál pečlivě střežený vlak s rakouskými zajatci.
Během pobytu Prušáků v České Třebové navštívil vojáky 9. července 1866 korunní princ Fridrich a později pak sám císař Vilém I. Prohlížel si je, chodil mezi nimi a vlídně se jich ptal „Jak se máte moje děti?“ a oni odpovídali „Dobře, Vaše Veličenstvo“, což by bylo v rakouské armádě naprosto nevídané. S vrchním pruským velitelem Moltkem potom snídal ve stodole na místě, kde dnes stojí sokolovna. Ubytován byl v Litomyšli na poště, kde ještě 6. července, než se přestěhoval do Svitav, byl ubytován generál Benedek.
Ani cestu do Olomouce neměl 2. rakouský sbor jednoduchou. Dne 8. července v dopoledních hodinách napadli pruští huláni podplukovníka von Barnekowa z jízdní divize generálmajora Hartmanna nedaleko rybníku Hvězda ve směru na Třebovické sedlo jednu eskadronu 6. hulánského pluku od 2. rakouského sboru pod velením rotmistra barona Wense. Rakouští huláni útok odrazili, ale pod palbou pruských děl z návrší byli donuceni se stáhnout k obci Damníkov ve směru Žichlínek, Lanškroun, kde je vystřídala eskadrona husarů velitele Cseby. Ztratili přitom jednoho muže, dva důstojníci a jeden hulán byli ranění a čtyři muži zajati. 6. hulánský pluk se potom přemístil k Žichlínku. Pruský generálmajor Hartmann zatím dorazil se svou jízdní divizí k Semanínu, kde se dozvěděl o srážce. Na tuto šarvátku reagoval posílením svých pozic lehkou jízdní brigádou generálmajora von Witzleben, která se začala přesunovat od Semanína za Třebovici. Když eskadrona rakouských husarů stojících u Damníkova zpozorovala pohyb nepřátelské jízdní divize, podala o tom zprávu generálmajoru hraběti Bellegardovi, veliteli brigády 2. rakouské lehké jízdní divize. Ta se asi ve 13.30 hod. vydala s celým 4. plukem husarů (630 jezdců) velitele Csaka a polovicí baterie (4 děla) proti nepříteli do prostoru Rudoltice, Luková a Damníkov, aby ji, pokud možno zadržela. Zbytek divize zůstal v záloze u Žichlínku. Rakouské i pruské jednotky se chystaly k bitvě. Po průzkumu terénu zaujala rakouská děla palebné postavení zcela ukryta v žitném poli východně od Rudoltic mezi silnicí a železniční tratí do Lanškrouna. Husaři zaujali pozice na Knapkově kopci západně od Rudoltic a současně vyslali průzkum ve směru jižním na Damníkov a severním na Ostrov. Hodiny na kostele ukazovaly k půl čtvrté hodině odpoledne, když rakouské průzkumné hlídky v přední linii spatřily silné pruské jezdecké oddíly, které projížděly přes Třebovské stěny k Damníkovu. Za několik okamžiků došlo k těžké bitevní srážce předsunutých sil. Čtyři rakouská děla nečekaně vystřelila do řad pruské jízdy. Asi šestnáct mužů a jedenáct koní okamžitě kleslo k zemi a nastal nepředstavitelný chaos. V tom okamžiku na ně udeřila eskadrona hlídkujících husarů ze 4. pluku a na poli před vsí rozehnala dvě eskadrony 2. pluku pruských tělesných husarů a zahnala je směrem k Damníkovu a celá brigáda potom ustoupila k rybníku Hvězda u Opatova, kde se utábořila. Pruský generálmajor Hartmann potom upustil od dalšího pronásledování a celá divize se potom utábořila u Třebovice. Z pěti mrtvých, které zanechali Prusové na bojišti, byli tři pochováni v Damníkově a dva v Rudolticích. Rozhodující přitom bylo, na kterém katastrálním území zůstali ležet. Dvěma pruským husarům z pluku tělesných husarů č. 2, pochovaným v Rudolticích, nechala zřídit náhrobek paní Karolina Janischová, porodní bába v Rudolticích čp. 148. Ačkoliv v pozdější době byly ostatky těchto mrtvých exhumovány a pohřbeny na lanškrounském hřbitově do společného hrobu, zůstal tento kamenný náhrobek dál na rudoltickém poli. Do roku 1938 pak stál vzadu za kostelem sv. Petra a Pavla a zaujímal tam důstojné místo jako připomínka války 1866. Prostý pískovcový pomník nesl nápis: „Zde v Bohu odpočívají H. Reich a R. Flex, pruští husaři. Ježíš řekl: Já jsem cesta, pravda a život.“ Tento pomník byl později přemístěn na nenápadné místo v prostranství pod kostelem v Rudolticích, kterému vévodí vysoký kamenný kříž z roku 1704, pod nímž byl v roce 1937 umístěn památník s bronzovou deskou obětem Velké války 1914–1918. V současné době je původní ozdobný železný kříž ulomen a nápis na pískovci je velmi špatně čitelný. K 700. jubileu první zmínky o obci Rudoltice byla v roce 2004 odhalena a biskupem královéhradeckým Mons. Dominikem Dukou vysvěcena nová žulová pamětní deska obětem obou světových válek.
Nejhorším zlem této války pro nás však byla cholera, která do České Třebové přišla v srpnu 1866 a všude se šířila. V celé rakouské říši ji p***o za oběť 600 000 obyvatel, což byl dvojnásobek přímých obětí bojů, v České Třebové to bylo 105 lidí, kteří zemřeli během necelých tří měsíců.
Tato válka je výjimečná tím, že nešlo o válku dobyvačnou. Území poraženého Rakouska zůstalo ze strany Pruska nedotčené. Bojovalo se o pozici velmoci v regionu. Před touto válkou bylo nejvýznamnějším státem regionu Rakousko. Po této válce se jím stalo Prusko, pro které bylo vítězství odrazovým můstkem pro vznik Pruského císařství a později jednotného státu Němců (s vyloučením Rakouska). Pro Rakousko znamenala porážka oslabení centralizovaného státu. Došlo k rozdělení země na Rakousko a Uhersko. Tyto dvě země, ač měly jednoho panovníka, byly ve své podstatě dva svébytné politické útvary. Bývá také po právu označována jako poslední válka svého druhu (šlo o poslední válečný konflikt, v němž významnou roli sehrála jízda na koních), či první válka svého druhu (nerozhodovala prostá početní převaha jedné strany, ale technické vynálezy jako např. zezadu a vleže nabíjená pruská puška „jehlovka“ s kadencí 5x rychlejší než pruské pušky, telegraf a železnice). Svou roli sehrála také propaganda. Šlo také o první velký konflikt, v němž se angažoval Červený kříž.
Rakouských vojáků p***o u Hradce Králové 5 689, z toho 330 důstojníků. Zajato bylo 7 574 vojáků. Prusko ztratilo pouze 1 929 vojáků, z toho 99 důstojníků. Zajato bylo 6 948 vojáků. V celém konfliktu přišlo Rakousko o 70 587 mužů a Prusko a Sasko o 17 851 mužů. 2. armádní sbor, ve kterém bojovali českotřebovští občané, přišel během války o 1 081 mužů a 443 koní, měl 899 raněných a 2 857 zajatých vojáků. Válka skončila vítězstvím Pruska. Mírová smlouva byla podepsána v Praze (Pražský mír) dne 23. srpna 1866.
Místa bojů dodnes připomínají kamenné pomníky. Nejznámější jsou Goblenzův pomník v Trutnově, pomník padlých myslivců u Vysokého, pomník v lese Svíb, pomník u Rubínovic, pomník Baterie mrtvých u Chlumu. Žádná jiná bitva v lidských dějinách za sebou nezanechala tolik památných míst jako tato. Dodnes ji připomíná 1 400 pomníků. Jen u samého bojiště na Chlumu jich je 480. Také na hřbitově v Litomyšli je pomník, kde je pohřbeno ve společném hrobě 100 vojáků této války, kteří zemřeli na následky bojů.
Čeští vojáci, účastníci války, po propuštění z armády a po návratu ze zajetí založili Spolek vojenských vysloužilců. Spolek vznikl také v České Třebové. Jeho starostou se stal Jan Mehl, od roku 1895 Josef Blecha. Členové Spolku vysloužilců při slavnostních příležitostech nosili uniformy vojenského střihu, tmavomodré barvy, tmavé kalhoty a tvrdý černý klobouk, který byl nahoře zdobený chocholem z černomodrého kohoutího peří. Na uniformě nemohli chybět získané medaile a vyznamenání. Po boku nosili na řemeni šavli. Vysloužilci se ve svých uniformách a s praporem zúčastňovali všech státních i církevních slavností ve městě. Na jejich společné fotografii z té doby můžeme napočítat 32 českotřebovských občanů, účastníků Prusko-rakouské války. Výnosem Ministerstva vnitra ČSR ze dne 18. června 1921 byla Jednota vojenských vysloužilců zrušena. Zanikl tak i Spolek vysloužilců v České Třebové.
Autor: Vladimír Hampl
Ukázka z knihy Zemřeli, abychom žili - Váleční hrdinové a oběti válek na Českotřebovsku
