19/04/2026
Vzpomínka na osvobození Bzence ze dne 19. dubna 1945:
Ve čtvrtek, po půl sedmé ráno, u nás v Tyršově ulici ustalo střílení a tatínek se odvážil ven – a plížil se do zahrady a najednou volá:
„Děti, už jsou tu Rusové! Můžete už jít ven – už jsou u Kumpánového!“ Ani jsme se nemohli vzpamatovat ještě z té hrůzy, že by už mohl být konec těm útrapám. Vyběhli jsme všichni ven a běželi zahradou k ředitelovému, kde už je vítali a uctívali. Byli to všichni Rumuni – ale stateční chlapci, že tak brzy zahnali Němce od Syrovínky. Bože, to byla radost! Po té hrozné noci se nám zdáli jak andělé z nebe od Boha seslaní.
Ze všech domů v naší Tyršově ulici vybíhali a vítali je. Podávali jsme jim ruce a děkovali jim, že nás osvobodili od krutého nepřítele. Ale jejich velitel nenechal je dlouho odpočívat. Ještě u našeho si vzali od Věry pečivo, honem uvařili čaj a podali jim ho – tomu byli moc rádi, protože celou noc byli ukryti v Syrovínce.
Lidé se sbíhali ze všech stran a podávali jim cigarety a čaj. Ale při všem byli opatrní a stále byli ve střehu, jestli se někde nepřítel neskrývá.
Jejich velitel se u nás ještě umyl a už to začalo hvízdat vzduchem. A v tom prásk, prásk – a tašky a sklo – prach a střepiny lítaly vzduchem. Rusňákova střecha celá dole a v hasičském domě rovná střecha probořena. Vyrvána okna u Nedvědických i u Dvořáků. Naše okna ze dvou třetin rozbitá a ze zahrádky tři tabulky. Sotva jsme stačili seběhnout z kuchyně dolů, už střepiny padaly kolem nás, když jsme běželi kolem stříšky dolů do prádelny – celí ustrašení a chvějící a děkovali Bohu, že se nám nic nestalo.
Teprve po osmé utichly rány, tož jsme se odvážili ven se podívat a uviděli tu zkázu. Náš dům byl celkem málo poškozen – trochu střecha a rozbitá okna – přes 30 tabulek. Zato Rusňákův dům to odnesl – dostal plný zásah – tož střecha pryč – až do světnic se to probořilo. A peří ze světnice, kde se peřiny roztrhaly, lítalo všude, že v zahradě jsme to měli jak nasněženo – na zemi, keřích i stromech. U nás plno střepin – křidlic a omítky. Okolní střechy téměř všechny poškozené, okna rozbitá. Též Mácův dům dostal plný zásah, má z ložnice jen třísky a desky. I šaty zčásti zničené. U Kolářů též velká škoda a hodně na hasičském domě. Pumpa na ulici rozbitá – zničená. Tatínek zjistil hodně poškozených stromů – půl velké hrušky a půl Slávčiny jabloně z naší strany uražené. Haluze marhulí, rynglí, broskví orážených a Alexandra musela kleštěmi vytahovat střepinu.
Ale všechno to rádi oželíme – jen když už jsou Němci pryč a rádi podle možností pomůžeme těm, jež mají větší ztráty – a mnozí i na životech. V naší ulici je plno lidí – velké nadšení. Vždyť Tyršova ulice byla první osvobozena. Je to jistě dobré znamení i pro Tyršovu ideu. Zatím už obsazují Rumuni i další části města a před polednem už je celé město obsazeno a Bzenec osvobozen od nepřítele.
To je jásotu – vyvěšují se prapory na domy v československých barvách – tedy naší trikolóry – a jásot a radost zní ze všech stran. A najednou Němci začali zas střílet – hlavně na domy, kde byly prapory – tož přišel rozkaz, aby je všichni sundali až do doby, než přijde čas. Tož jsme náš taky sundali v naději, že jej brzy zas vyvěsíme, kdy už nebudou obavy z nepřítele.
Po poledni si přišel Oldřich na jídlo – byl nadšen, že tak rychle Němci utekli, ale i zklamán, že to nebyli Rusové, kdo je zahnal, a že přišlo jen málo vojska. Měli jsme obavu, že jestli to Němci zjistí, že se zas vrátí. Ale odpoledne přišlo zas víc Rumunů. K nám dali jednoho důstojníka se sluhou a sedm telefonistů – všichni ještě mladí, slušní chlapci – 20 až 22 let. Zůstali na noc na slamnících v kuchyni a pokoji a důstojník na otomanu. Dali jsme jim večeři, když jsme viděli, že mají jen chleba. Jen jsme litovali, že se s nimi nemůžeme domluvit.
K večeru přišla Míla s dětmi a s pláčem, že se tam bojí – že v Olšovci se bojuje a střílí – vojáci, že jsou opilí – moc jim Bzenčani zavdávali vína a slivovice, tož potom tak řádili. Později přišel i Oldřich, tož jsme všichni spali v prádelně, kde jsme si ještě dlouho povídali o dnešním významném dni. Ale spali jsme málo a sotva jsme se rána dočkali, protože se střílelo. Stříleli hlavně Rumuni z lesů celou noc.
Text: ze zápisků Anny Pařízkové
Přiložená fotka: Fotografie ze zahrady domu čp. 969 v Bzenci-Kolonii ze dne 26. dubna 1945. Dva rumunští vojáci pózují s místními obyvatelkami přesně 7 dnů po vstupu prvních rumunských jednotek do Bzence. (zdroj: Škrabalová A.)
