16/06/2026
Láska až za hrob – anebo také obyčejná vražda. Příběh z Hurtovy Lhoty z roku 1928
Bylo po vánočních svátcích – 29.prosince 1928 a brzy měl přijít nový rok. Marie Chroustovská se právě vrátila z divadelní zkoušky, ze které ji doprovázel její přítel a milenec Jaroslav Mareš, krejčovský pomocník a syn starosty nedaleké Věže. Měla hrát divadlo při silvestrovské oslavě v místním hostinci Rudolfa Dočkala. Ještě než však ze zkoušky odešla, řekla své kamarádce Anně Dáňové, aby se večer přišla podívat k Meruňkovému křížku.
Když oba mladí lidé dorazili domů, babička Magdaléna, u které Maruška bydlela, se mračila. Neviděla jejich vztah ráda, a to kvůli Jaroslavovi. Od včerejšího dne byl u nich nakvartýrovaný v jedné světnici. Ona si příliš vyskakovat nemohla – obývala usedlost č. p. 3 v Hurtově Lhotě jen jako vejminkářka. Mareš si sedl ve světnici, vypil kávu a pak se podíval na hodinky s tím, že už bude muset jít. Oblékl se do zimního kabátu, rozloučil se s babičkou Magdalénou a chystal se k odchodu. Marie ho šla jako obvykle vyprovodit, ale babička si myslela, že půjde jen k vratům, protože nebyla příliš oblečená. Za chvíli však začala mít o Marii strach. Nevracela se a Magdalena si vzpomněla, jak včera Maruška s Marešem pálila nějaké papíry.
Mezitím Anna Dáňová řekla o Maruščině prosbě své sestře Anežce a obě se vydaly k Meruňkovému kříži. Uslyšely dva výstřely, a když doběhly na místo, viděly oba milence nehybně ležet na zemi. Maruška měla zcela roztříštěnou hlavu, mozek byl rozstříknut až do vzdálenosti deseti metrů. Naproti tomu Mareš dosud žil, přerývaně dýchal a krvácel z rány na hlavě. Obě sestry se vyděsily a běžely zpět do Dočkalova hostince, kde vyburcovaly ostatní. První na místo doběhli rolník Josef Šimek a otec obou děvčat Václav Dáňa. Okamžitě byl informován starosta František Drahozal, který ihned zavolal německobrodského lékaře MUDr. Vašáka. Ten však po příjezdu mohl pouze konstatovat Marešovu smrt, která ostatně nastala již několik minut po činu. Zalarmováni byli i Německobrodští četníci v čele s vrchním strážmistrem Karlem Vaňkátem. Problémem bylo, že než se četníci dostavili, byla již na místě prakticky celá vesnice a veškeré stopy vzaly za své.
Při prohlídce obou mrtvol byl u Jaroslava Mareše v levé spodní kapse kabátu nalezen jeden ostrý náboj do pušky, dále celkem 236 Kč, plechové pouzdro na tužku, tři fotografie Marušky a dopis, ve kterém se loučí s rodiči a vyslovuje přání, aby byli oba pochováni do společného hrobu. Na Maruščině mrtvole byly nalezeny tři zlaté prsteny, z nichž dva Jaroslavův otec poznal jako prsteny své manželky, které jí byly synem ukradeny. Stejně tak mu při Jaroslavově odchodu k Marii zmizelo celkem 280 korun, jejichž zbytek byl nalezen u mrtvoly jejich syna. Ohledávající lékař MUDr. Novák z Lipnice určil v obou případech jako příčinu smrti masivní poškození v důsledku vstřelu v oblasti pravého spánku. Vražednou zbraní byla stará lovecká puška, jejíž majitele se nakonec nepodařilo vypátrat. Obě mrtvoly byly odeslány na hřbitov do Krásné Hory, kde byly na Nový rok 1929 podle kroniky pohřbeny jako sebevrazi u hřbitovní zdi. Podařilo se mi ovšem zjistit, že mrtvola Marie byla v roce 1936 exhumována a uložena do rodinného hrobu Culků, kteří byli majiteli gruntu, kde Marie se svou babičkou Magdalénou žily.
Následovaly výslechy svědků, při nichž četníci mimo jiné zjistili, že se Jaroslav Mareš na čin zřejmě připravoval. Již den předtím rovněž doprovázel Marušku na zkoušku divadelního představení. Než ona zkoušela, vypil čtvrt litru vína, hostil ostatní a několikrát si nechal zahrát na housle písničku „Loučení“, při níž tklivě zpíval.
Ani Jaroslavův otec, starosta Věže Jaroslav Mareš starší, neznal důvod, proč by se jeho syn chtěl zabít. Odešel od nich 28. prosince s tím, že jde hledat práci do Chotěboře. V poslední době se však junior choval svéhlavě, toulal se po nocích, a když se mu rodiče pokoušeli domluvit, nic na ně nedal. Strýc Mareše, Vincenc Jonák z Věže, pak uvedl, že se měl Jaroslav jednomu kamarádovi ze Skály svěřit, že se v neděli bude ženit a bude potřebovat mládence.
Bylo nabíledni, jak se celá událost seběhla. Oba mladí lidé došli ke křížku, Mareš vytáhl na místě schovanou pušku. Nejdříve střelil Marušku do hlavy, poté sebe, a to tak nešťastně, že nezemřel okamžitě. Je tu však spousta otázek. Byla noc, tma jako v pytli. Viděla Maruška, co se chystá? Souhlasila s tím?
V dopise na rozloučenou se oba shodují, že umírají šťastni, jako málokdo na světě… Jenže tu spousta věcí nesedí. Dopis na rozloučenou je psán Jaroslavovým písmem, a to včetně Maruščina podpisu. Maruška se při odchodu z domu neloučila, pouze si nalehko odběhla, navíc se již několik dní pilně připravovala na divadelní představení, které se mělo konat už za dva dny. Jaroslav se svěřil kamarádovi, že se bude ženit. Bylo tomu skutečně tak, že Maruška se sebevraždou souhlasila? Proč pan farář nakonec souhlasil s exhumací těla a jeho pohřbením do posvěcené půdy? Nebylo to třeba tak, že si mladí plánovali tajnou svatbu, ze které pak z nějakého důvodu sešlo, a Jaroslav ze zoufalství vše vyřešil po svém?
Přesné vysvětlení svých posledních minut si s sebou oba milenci bohužel vzali do hrobu. Když půjdete někdy kolem Meruňkova kříže v Hurtově Lhotě, zkuste se na chvíli zastavit, sklonit hlavu a věnovat tichou vzpomínku dvěma mladým lidem, které nakonec ani smrt nedokázala rozdělit.
