Jaká je webová stránka?

https://www.facebook.com/1128267817038919/

Četnická stanice Německý Brod, Havlickuv Brod (2026)

11/08/2026

- Vražda u advokáta -
Příběh z Německého Brodu z března roku 1919
Na chodbě kanceláře brodského advokáta se 17. března 1919 odehrála scéna, která během několika okamžiků změnila obyčejné vyřizování výživného v krvavou tragédii. Železniční zřízenec Rudolf Tecl zde napadl svou bývalou manželku Annu Doležalovou a zasadil jí řeznickým nožem několik těžkých ran. Žena útok nejprve přežila, o několik dní později však v nemocnici zemřela.
Příběh jejich manželství přitom začal už o několik let dříve.
Rudolf Tecl se s Annou Doležalovou oženil v roce 1915. Manželství však podle pozdějších svědectví nebylo od samého počátku šťastné. Manželé spolu žili pouhé dva roky a z jejich vztahu se narodil syn Karel. Rudolf Tecl později vypověděl, že jeho manželka byla podivné povahy, neustále se s ním hádala a ponižovala ho, až od něj po dvou letech utekla.
Na čí straně byla skutečně vina za nešťastné rodinné soužití, už dnes nikdo nerozřeší. Svědkové však vypovídali, že navenek působilo manželství – s výjimkou mužovy žárlivosti – poměrně spořádaně. Rodiče Anny Teclové naopak tvrdili, že jejich zeť svou ženu týral, napadal a byl vůči ní velmi žárlivý.
Po dvou letech manželství došlo k rozvodu a malý Karel byl svěřen do péče matky. Rudolf Tecl měl na syna platit soudem stanovené výživné ve výši 40 Kč měsíčně. S tím se však nikdy zcela nesmířil. V poslední době dokonce stále naléhal na Annu, aby se k němu vrátila.
Výživné ve výši 40 Kč skládal Tecl v kanceláři známého brodského advokáta Dr. Halíka, a to každého druhého dne v měsíci. Během měsíce se pak ještě jednou u advokáta zastavil, aby si vyzvedl kvitanci potvrzující, že peníze byly jeho bývalé manželce předány.
A právě při jedné z těchto návštěv došlo k tragédii.
Osudné setkání
Dne 17. března si Rudolf Tecl přišel jako obvykle pro kvitanci. Na chodbě advokátní kanceláře se však prakticky srazil se svou bývalou ženou, která si přišla vyzvednout jeho alimenty.
Tecl byl mírně opilý. Vypil celou malou láhev rumu a další, ještě plnou láhev měl vyčnívající z kabátu. Postavil se své bývalé ženě do cesty a začal jí nadávat. Současně ji přesvědčoval, aby se k němu vrátila.
Celému rozhovoru byla přítomna také Rozálie Pašková. Ta se snažila oba uklidnit a nabádala je k umírněnosti.
„Jestli jste manželé lidi, srovnejte se,“ snažila se jejich hádku mírnit.
Tecl však ve svém naléhání nepřestával. Z kapsy vytáhl obálku s penězi a podával ji Anně. Ta peníze odmítla, obálku hodila na zem a dala mu políček.
V tu chvíli se Tecl rozzuřil.
Zařval, vytáhl z kapsy řeznický nůž a bodl svou bývalou ženu do krku.
Anna se okamžitě sesunula k zemi. Tecl však ani tím útok neskončil. Jako smyslů zbavený na ni zaklekl a začal ji nožem bodat do hlavy a krku.
Když uvážíme, že řeznický nůž, který měl Tecl u sebe, měřil 32 centimetrů, je až s podivem, že žena jeho útok vůbec přežila.
Rozálie Pašková začala křičet a volat o pomoc. Tecl se zalekl, vstal, nůž zahodil a z místa utekl. Křik však mezitím přivolal další lidi, kteří se začali sbíhat.
Pánové Pachtner, Brabec a Havel se postarali o transport těžce zraněné Anny do brodské nemocnice a zároveň informovali strážníka obecní policie.
Strážníci se okamžitě pustili po Teclově stopě. Strážník Alois Svoboda jej po krátké chvíli dopadl a zatkl.
Marný boj o život
Anna byla v brodské nemocnici ihned operována. Lékaři jí rány zašili a podali jí fyziologický roztok. Po operaci ještě nabyla vědomí a dokázala vypovědět, co se stalo.
Za pachatele označila svého muže. Uvedla také, že ji napadl proto, že s ním již nechtěla žít v jedné domácnosti.
Její stav se však začal postupně zhoršovat.
Rány zhnisaly a přidaly se další komplikace. Dne 25. března přišlo prudké krvácení a Anna Teclová zemřela.
Teprve při pitvě se ukázala skutečná příčina smrti. Hlavní příčinou bylo krvácení z tepny obtáčející krční obratel. Tato tepna byla během útoku poškozena a obratel ji následně uskřípl. Po několika dnech se však poškozené místo uvolnilo a následovalo masivní krvácení do prostoru krčních obratlů.
Přes okamžitou lékařskou pomoc a operaci již nebylo možné Anně život zachránit.
To zásadně změnilo i právní posouzení celého případu. Z původního pokusu o vraždu se stal dokonaný trestný čin vraždy.
Vyšetřování
Policie začala případ velmi podrobně vyšetřovat. Bylo zjištěno, že Tecl před činem vypil přibližně půl litru rumu. Ukázalo se také, proč měl onoho dne u sebe tak dlouhý řeznický nůž. Později se totiž chystal zabít prase a nůž si právě za tímto účelem vypůjčil.
Celkem bylo vyslechnuto dvanáct svědků a Teclova vina byla zcela jasně prokázána.
Případ nejprve vyšetřoval okresní soud v Německém Brodě. Po smrti Anny Teclové byl následně předán krajskému porotnímu soudu v Kutné Hoře.
Právě tam si Rudolf Tecl vyslechl konečný rozsudek.
Trest smrti oběšením.
Porotu se mu sice podařilo přesvědčit, že svou ženu nezabil s předem připraveným úmyslem. Tvrdil, že jednal v náhlém afektu a pod vlivem alkoholu a že její smrt předem neplánoval. Na rozsudek to ale mělo jen minimální vliv. Teclovi však byl formou presidentské milosti trest zmírněn na doživotní žalář bez možnosti propuštění.
Tak během několika minut skončilo manželství, které bylo už několik let poznamenáno hádkami, žárlivostí a vzájemným obviňováním. Z běžné návštěvy advokátní kanceláře kvůli výživnému se 17. března 1919 stala krvavá tragédie, jejíž následky si Anna Teclová odnesla životem.
Děkuji panu Michalu Kampovi za spolupráci při tvorbě tohoto článku.
Archivní podklady: Okresní archiv Havlíčkův Brod, Státní oblastní archiv Praha.

07/08/2026

Vážení sledující,

dlouhá odmlka, kterou jste v poslední době jistě zaznamenali, nebyla bez důvodu. Věnoval jsem čas hledání dalších střípků z archivních materiálů, dokumentů a také návštěvám samotných míst, kde se jednotlivé kriminální případy odehrály.

Nyní se však opět vracíme k našim příběhům.

Již příští týden vás čeká nový případ – tentokrát přímo z Německého Brodu. Nazval jsem jej Vražda u advokáta.

Příběh, který se odehrál v březnu roku 1919, přináší nejen tragický osud jednoho manželství, ale také řadu zajímavých detailů, které se podařilo odhalit v dochovaných archivních materiálech.

Jistě se máte na co těšit.

02/07/2026

Tuláci, žebráci a nevěstky před c. k. soudem v Německém Brodě

Ze starých filmů je dobře známe – tuláky, žebráky a další osoby, které se živily tím, že se dovolávaly dobročinnosti ostatních, a nezřídka si obživu přilepšovaly i drobnou kriminalitou. V Archivu Okresního soudu v Německém Brodě se dochoval pozoruhodně ucelený fascikl soudních spisů věnovaných právě tuláctví, žebrotě a příbuzným deliktům. Celá složka pochází z let 1908–1909, tedy ještě z doby působení c. k. okresního soudu. Pojďme si přiblížit několik zajímavých případů, které tento monotematický soudní spis obsahuje.
Žebrota a tuláctví byly v Rakousku-Uhersku upraveny hlavně zákonem č. 89/1885 ř. z. ze dne 24. května 1885. Tento zákon nejen vymezoval, co se považuje za tuláctví a žebrotu, ale zároveň stanovoval tresty i zvláštní opatření vůči osobám, které se těchto přestupků dopustily. Odsouzený mohl být potrestán tuhým vězením, ale také umístěn do tzv. donucovací pracovny, kde měl povinnost pracovat. Po uplynutí stanovené doby mohl být propuštěn pouze tehdy, pokud úřady dospěly k závěru, že změnil svůj způsob života.
Dalším opatřením byl tzv. policejní dohled. Osobě pod tímto dohledem byla určena domovská obec, kterou nesměla bez oznámení a úředního povolení opustit.
Právě to potkalo řeznického pomocníka Václava Körbera z Dobronína. V roce 1907 byl na dobu tří let postaven pod policejní dohled. Jelikož se s tímto opatřením nechtěl smířit, vydal se 22. března 1909 na c. k. okresní hejtmanství v Německém Brodě, aby požádal o jeho zrušení.
C. k. okresní tajemník František Drtina při výslechu do protokolu uvedl, že Körber na hejtmanství skutečně přišel. Bylo mu však sděleno, že o zrušení policejního dohledu nelze rozhodnout ihned, neboť věc musí nejprve prošetřit četnictvo. Současně byl důrazně poučen, aby se co nejrychleji vrátil do své domovské obce a nikde se nepotuloval, jinak riskuje zatčení.
Körber však této výzvy nedbal. Když už se jednou ocitl ve městě, nechtěl příležitost promarnit. Po následující tři dny se toulal městem, chodil od domu k domu a žebral. Nakonec jej zadrželo četnictvo a předalo do vazby okresního soudu.
Soud jeho jednání ocenil devíti dny tuhého vězení. Šlo přitom o poměrně obvyklý trest, který německobrodský okresní soud za podobné případy tuláctví a žebroty ukládal.
Žebrota přitom rozhodně nebyla výhradně doménou mužů. Dokládá to například spis Marie Poslušné z Chotěboře, která byla pro potulku zatčena v Německém Brodě 1. ledna 1909. Okresní soud ji odsoudil ke čtrnácti dnům tuhého vězení. Kromě toho jí uložil povinnost nahradit náklady na stravování po dobu výkonu trestu ve výši 12 korun a 88 haléřů. Že šlo o povinnost, kterou většina odsouzených nemohla splnit, asi není třeba dodávat. Tuláci byli zpravidla zcela nemajetní a mnozí z nich neuměli ani číst a psát. Dost často je ve spisu proto poznámka: „Náklady uznávají se za nedobytné“.
Žebráci se někdy vydávali na obchůzky i ve dvojicích či větších skupinách. Dokládá to případ Jana Ulmana a Františka Peška z března roku 1909. Pešek navíc odcizil klobouk v hodnotě tří korun, aby měl do čeho vybírat almužny. Jelikož oba jednali společně, byli za své počínání odsouzeni shodně k devíti dnům tuhého vězení.
V témže soudním svazku se nachází také jeden případ, který se poněkud vymyká běžnému tuláctví. Marie Jelínková z Rozkoše u Humpolce byla obviněna, že 20. července 1909 přišla do Německého Brodu, aby zde provozovala „řemeslo smilné“, jak se tehdy úředně označovala prostituce. Za potulku a prostituci si vysloužila čtrnáct dní tuhého vězení. Navíc byla po skončení trestu umístěna do donucovací pracovny, kde si měla osvojit „lepší pracovní návyky“.
Na závěr je třeba dodat jednu zajímavost. Takzvaní „řemeslní žebráci“ se podle dobových svědectví nezřídka nechávali před příchodem zimy úmyslně zatknout. Pobyt ve vězení či donucovací pracovně pro ně totiž znamenal střechu nad hlavou, pravidelnou stravu a teplo – jistoty, které jim život na cestách během zimních měsíců nabídnout nemohl.

Podklady: Okresní archiv Havlíčkův Brod.

24/06/2026

Dnešní historický exkurz bych rád věnoval osobnosti vrchního strážmistra Karla Vaňkáta, patrně nejvýznamnějšího zdejšího četnického velitele meziválečného období, který svým působením v Německém Brodě a okolí zanechal v regionálních dějinách bezpečnostních složek výraznou stopu.
Karel Vaňkát se narodil 23. září 1887 v Lučici na Německobrodsku jako syn rolníka. Po absolvování dvou tříd české školy navštěvoval tři ročníky pokračovací průmyslovky, kde dosahoval velmi dobrého prospěchu. Vyučil se truhlářem a před vstupem do státní služby se věnoval právě tomuto řemeslu. Pozdější služební hodnocení jej charakterizovala jako muže snaživého, energického, ctižádostivého a pevné povahy, tedy vlastnosti, které se výrazně promítly do celé jeho profesní dráhy.
Po odvodu u doplňovacího okresního velitelství v Čáslavi nastoupil 6. října 1908 vojenskou službu u pěšího pluku č. 21 v Kutné Hoře. V armádě sloužil tři roky a 5. září 1911 odešel do civilu v hodnosti četaře. Zkušenosti získané během vojenské služby jej přivedly k rozhodnutí vstoupit do četnického sboru. Dne 26. února 1912 byl v Praze prezentován jako četník na zkoušku a nastoupil do četnické školy. Již 18. června téhož roku byl po jejím absolvování přidělen na četnickou stanici v Chotěšově jako podřízený četník. O necelý rok později, 26. února 1913, byl povýšen do hodnosti titulárního závodčího (jednalo se o hodnost, která odpovídala přibližně rotnému) a od 1. prosince 1913 pokračoval ve službě na stanici v Trpístech v politickém okrese Tachov.
První světovou válku prožil ve službě četnictvu. Dne 1. května 1915 byl povýšen na místostrážmistra a následně působil na území tzv. Bukoviny, což byla úplně nejvýchodnější část habsburské říše dnes odpovídající přibližně pomezí Rumunska a Moldavska. Později byl odtud převelen zpět do Čech a to konkrétně do Plzně.
Po rozpadu Rakouska-Uherska byl 28. října 1918 převzat do služeb nově vzniklé Československé republiky. Od 1. prosince 1918 sloužil na četnické stanici v Habrech. K 1. březnu 1919 byla jeho hodnost změněna na strážmistra a již 13. května téhož roku byl dočasně odvelen k Zemskému četnickému velitelství pro Slovensko, které v prvních poválečných letech řešilo složité bezpečnostní poměry v novém státě.
Rok 1919 byl pro Vaňkáta významný také v osobním životě. Oženil se a v následujících letech se rodina rozrostla o syna Karla Jana, narozeného roku 1920, a dceru Jarmilu, narozenou roku 1922. V domácnosti s nimi žila i manželčina matka Marie Nováková. Rodina později také vlastnila spoluvlastnický podíl na domě v Německém Brodě.
Po absolvování hodnostní školy v Praze v roce 1921 byl 15. května ustanoven velitelem četnické stanice v Dolní Krupé. Šlo o první významnější velitelské zařazení, v němž naplno prokázal své organizační schopnosti i kriminalistický talent. Dne 26. února 1922 byl povýšen na vrchního strážmistra. Tato hodnost se právě pojila se zařazením do funkce velitele četnické stanice. V následujících letech vedl řadu úspěšných pátracích akcí, které mu přinesly uznání nadřízených.
Největšího ohlasu dosáhl případ rozsáhlé zlodějské tlupy, která se v letech 1922 a 1923 pohybovala po okresech německobrodském, chotěbořském a novoměstském a páchala sérii odvážných krádeží. Díky Vaňkátově vytrvalosti, důvtipu a cílevědomému postupu se podařilo členy skupiny usvědčit, zatknout a zabránit jim v další trestné činnosti. Významná část odcizených věcí byla navíc nalezena a vrácena majitelům. Za tento úspěch mu Zemské četnické velitelství pro Čechy dne 12. února 1925 vyslovilo pochvalné uznání. Současně byli za pomoc při pátrání oceněni i jeho podřízení strážmistři Antonín Brýdl a František Jiřík.
Jen několik měsíců po tomto ocenění byl Vaňkát 11. července 1925 přeložen do Německého Brodu, kde převzal velení místní četnické stanice a současně vykonával funkci zástupce okresního četnického velitele. Ani zde na sebe nenechal upozornit dlouho čekat. Již v prosinci téhož roku získal další významné vyznamenání. Zemské četnické velitelství pro Čechy mu udělilo pochvalné vysvědčení za mimořádně důvtipnou a úspěšnou práci při objasnění vraždy rolníka Václava Klementa z Rybníčka. Tento zločin zůstal sedm let nevyřešený, než se Vaňkátovi podařilo pachatele vypátrat a usvědčit.
Mezi další případy, na jejichž vyšetřování se podílel, patřila například vražda výměnkářky Hiršové z roku 1935 nebo nedávno publikovaný případ vraždy a následné sebevraždy v Hurtově Lhotě z roku 1928. Vaňkátův podpis však nalezneme také na vyšetřovacích spisech desítek dalších, méně závažných trestných činů, které byly v německobrodském okrese řešeny během jeho působení ve funkci velitele stanice.
Úspěšná služba v Německém Brodě představovala vrchol jeho kariéry v hodnosti vrchního strážmistra. Dlouholeté zkušenosti, schopnost vést podřízené i prokazatelné výsledky v bezpečnostní službě vedly k jeho dalšímu profesnímu postupu. Po absolvování důstojnické přípravy byl pověřen vedením okresního četnického velitelství v Ústí nad Labem. V roce 1937 byl také určen za člena Stráže obrany státu a složil předepsanou přísahu u velitelství v Teplicích-Šanově. Dne 23. října 1937 byl ustanoven okresním četnickým velitelem v Ústí nad Labem a o necelé dva měsíce později, 20. prosince 1937, povýšen na poručíka výkonného.
Napjatá politická situace po mnichovské krizi znamenala další změny v jeho služebním zařazení. Dne 18. října 1938 byl přemístěn do Hradce Králové a jmenován velitelem četnického pohotovostního oddílu. Od 7. června 1939 pak působil u okresního četnického velitelství v Hradci Králové jako druhý důstojník. Jeho zdravotní stav se však v této době zhoršoval natolik, že byl 12. září 1939 superarbitrován s výsledkem „k četnické službě trvale neschopen“. Dne 29. září 1939 byl proto přeložen do trvalé výslužby.
Životní dráha Karla Vaňkáta představuje příběh muže, který se z vyučeného venkovského truhláře vypracoval mezi respektované představitele československého četnictva. Díky pracovitosti, energii a mimořádnému kriminalistickému nadání dokázal dosáhnout řady významných úspěchů při odhalování závažné trestné činnosti. Nejvýraznější stopu zanechal především v období svého působení v Dolní Krupé a následně v Německém Brodě, kde si získal pověst schopného velitele, jehož jméno bylo spojováno s důslednou a úspěšnou četnickou službou.
Článek vznikl na základě podkladů poskytnutých Museem četnictva a stráže bezpečnosti v Chlumci nad Cidlinou, kterému tímto srdečně děkuji za ochotu a cennou pomoc při zpracování tématu.

16/06/2026

Láska až za hrob – anebo také obyčejná vražda. Příběh z Hurtovy Lhoty z roku 1928

Bylo po vánočních svátcích – 29.prosince 1928 a brzy měl přijít nový rok. Marie Chroustovská se právě vrátila z divadelní zkoušky, ze které ji doprovázel její přítel a milenec Jaroslav Mareš, krejčovský pomocník a syn starosty nedaleké Věže. Měla hrát divadlo při silvestrovské oslavě v místním hostinci Rudolfa Dočkala. Ještě než však ze zkoušky odešla, řekla své kamarádce Anně Dáňové, aby se večer přišla podívat k Meruňkovému křížku.
Když oba mladí lidé dorazili domů, babička Magdaléna, u které Maruška bydlela, se mračila. Neviděla jejich vztah ráda, a to kvůli Jaroslavovi. Od včerejšího dne byl u nich nakvartýrovaný v jedné světnici. Ona si příliš vyskakovat nemohla – obývala usedlost č. p. 3 v Hurtově Lhotě jen jako vejminkářka. Mareš si sedl ve světnici, vypil kávu a pak se podíval na hodinky s tím, že už bude muset jít. Oblékl se do zimního kabátu, rozloučil se s babičkou Magdalénou a chystal se k odchodu. Marie ho šla jako obvykle vyprovodit, ale babička si myslela, že půjde jen k vratům, protože nebyla příliš oblečená. Za chvíli však začala mít o Marii strach. Nevracela se a Magdalena si vzpomněla, jak včera Maruška s Marešem pálila nějaké papíry.
Mezitím Anna Dáňová řekla o Maruščině prosbě své sestře Anežce a obě se vydaly k Meruňkovému kříži. Uslyšely dva výstřely, a když doběhly na místo, viděly oba milence nehybně ležet na zemi. Maruška měla zcela roztříštěnou hlavu, mozek byl rozstříknut až do vzdálenosti deseti metrů. Naproti tomu Mareš dosud žil, přerývaně dýchal a krvácel z rány na hlavě. Obě sestry se vyděsily a běžely zpět do Dočkalova hostince, kde vyburcovaly ostatní. První na místo doběhli rolník Josef Šimek a otec obou děvčat Václav Dáňa. Okamžitě byl informován starosta František Drahozal, který ihned zavolal německobrodského lékaře MUDr. Vašáka. Ten však po příjezdu mohl pouze konstatovat Marešovu smrt, která ostatně nastala již několik minut po činu. Zalarmováni byli i Německobrodští četníci v čele s vrchním strážmistrem Karlem Vaňkátem. Problémem bylo, že než se četníci dostavili, byla již na místě prakticky celá vesnice a veškeré stopy vzaly za své.
Při prohlídce obou mrtvol byl u Jaroslava Mareše v levé spodní kapse kabátu nalezen jeden ostrý náboj do pušky, dále celkem 236 Kč, plechové pouzdro na tužku, tři fotografie Marušky a dopis, ve kterém se loučí s rodiči a vyslovuje přání, aby byli oba pochováni do společného hrobu. Na Maruščině mrtvole byly nalezeny tři zlaté prsteny, z nichž dva Jaroslavův otec poznal jako prsteny své manželky, které jí byly synem ukradeny. Stejně tak mu při Jaroslavově odchodu k Marii zmizelo celkem 280 korun, jejichž zbytek byl nalezen u mrtvoly jejich syna. Ohledávající lékař MUDr. Novák z Lipnice určil v obou případech jako příčinu smrti masivní poškození v důsledku vstřelu v oblasti pravého spánku. Vražednou zbraní byla stará lovecká puška, jejíž majitele se nakonec nepodařilo vypátrat. Obě mrtvoly byly odeslány na hřbitov do Krásné Hory, kde byly na Nový rok 1929 podle kroniky pohřbeny jako sebevrazi u hřbitovní zdi. Podařilo se mi ovšem zjistit, že mrtvola Marie byla v roce 1936 exhumována a uložena do rodinného hrobu Culků, kteří byli majiteli gruntu, kde Marie se svou babičkou Magdalénou žily.
Následovaly výslechy svědků, při nichž četníci mimo jiné zjistili, že se Jaroslav Mareš na čin zřejmě připravoval. Již den předtím rovněž doprovázel Marušku na zkoušku divadelního představení. Než ona zkoušela, vypil čtvrt litru vína, hostil ostatní a několikrát si nechal zahrát na housle písničku „Loučení“, při níž tklivě zpíval.
Ani Jaroslavův otec, starosta Věže Jaroslav Mareš starší, neznal důvod, proč by se jeho syn chtěl zabít. Odešel od nich 28. prosince s tím, že jde hledat práci do Chotěboře. V poslední době se však junior choval svéhlavě, toulal se po nocích, a když se mu rodiče pokoušeli domluvit, nic na ně nedal. Strýc Mareše, Vincenc Jonák z Věže, pak uvedl, že se měl Jaroslav jednomu kamarádovi ze Skály svěřit, že se v neděli bude ženit a bude potřebovat mládence.
Bylo nabíledni, jak se celá událost seběhla. Oba mladí lidé došli ke křížku, Mareš vytáhl na místě schovanou pušku. Nejdříve střelil Marušku do hlavy, poté sebe, a to tak nešťastně, že nezemřel okamžitě. Je tu však spousta otázek. Byla noc, tma jako v pytli. Viděla Maruška, co se chystá? Souhlasila s tím?
V dopise na rozloučenou se oba shodují, že umírají šťastni, jako málokdo na světě… Jenže tu spousta věcí nesedí. Dopis na rozloučenou je psán Jaroslavovým písmem, a to včetně Maruščina podpisu. Maruška se při odchodu z domu neloučila, pouze si nalehko odběhla, navíc se již několik dní pilně připravovala na divadelní představení, které se mělo konat už za dva dny. Jaroslav se svěřil kamarádovi, že se bude ženit. Bylo tomu skutečně tak, že Maruška se sebevraždou souhlasila? Proč pan farář nakonec souhlasil s exhumací těla a jeho pohřbením do posvěcené půdy? Nebylo to třeba tak, že si mladí plánovali tajnou svatbu, ze které pak z nějakého důvodu sešlo, a Jaroslav ze zoufalství vše vyřešil po svém?
Přesné vysvětlení svých posledních minut si s sebou oba milenci bohužel vzali do hrobu. Když půjdete někdy kolem Meruňkova kříže v Hurtově Lhotě, zkuste se na chvíli zastavit, sklonit hlavu a věnovat tichou vzpomínku dvěma mladým lidem, které nakonec ani smrt nedokázala rozdělit.

10/06/2026

Kdo zapálil Hartův statek? Příběh žhářství z roku 1932, které rozdělilo rodinu.

Dne 19. října 1932, těsně před půlnocí, začal hořet statek sedláka Bohumila Harta v Cibotíně. K požáru se seběhli nejen místní obyvatelé, ale na místo dorazili také cibotínští hasiči a navíc hasičské sbory z Oudoleně a Železných Horek. V dobovém zápisu se uvádí:
„Požár, mající hojnost potravy v nahromaděném krmivu, senu a obilí, rychle se rozšířil na celou usedlost a lze jen poděkovati hasičským sborům, že požár se povedlo lokalizovati pouze na Hartovu usedlost.“
Bohumil Hart byl požárem zcela zničen. Škodu odhadoval na více než 120 000 korun, avšak pojištění u banky Slávie krylo pouze 35 000 korun. Shořely nejen hospodářské budovy, ale také zásoby sena a obilí, hospodářské náčiní a stroje, vozy, polní nářadí, drůbež a uhořela i tři prasata.
O případu byla vyrozuměna četnická stanice v České Bělé, kde se vyšetřování ujal strážmistr Petr Smáha. Velitel stanice byl v té době na dovolené, a tak celá záležitost připadla právě jemu. Jednou z prvních možností, kterou Smáha vyloučil, byl pojišťovací podvod. Výše pojistného krytí byla totiž ve srovnání se skutečnou škodou příliš nízká.
Při dalších výsleších však jeho pozornost upoutal výměnkář František Hart, otec současného hospodáře. Přestože byl již špatně pohyblivý, se synem podle svědků dlouhodobě nevycházel. Jeho povaha se s přibývajícím věkem zhoršovala, stále více propadal alkoholu a podle starosty Cibotína Ferdinanda Pospíchala šlo o člověka surového a mstivého.
Významné svědectví poskytla manželka hospodáře Marie Hartová. Vzpomněla si na dvě podstatné okolnosti. Když ji probudil praskot ohně, největší plameny šlehaly právě nad výměnkem, který však zůstal téměř nepoškozen díky klenutému zděnému stropu. Druhým důležitým zjištěním bylo, že na trávníku pod oknem výměnku ležela ještě doutnající vesta, která tam za žádných okolností neměla být. V té chvíli přitom ze střechy ještě neopadávaly došky ani jiné ohořelé části stavby.
Strážmistru Smáhovi se přes značné úsilí podařilo vestu z rumiště vyhrabat a Marie Hartová ji bezpečně poznala jako vestu Františka Harta, kterou mu nedávno sama zašívala. Při domovní prohlídce výměnku navíc vyšlo najevo, že skříň, ve které měla být vesta uložena a která byla večer prokazatelně zamčená, byla nyní otevřená. V místnosti se také nacházela láhev obsahující přibližně čtvrt litru petroleje. Zkouška rhodokrytem navíc potvrdila přítomnost zbytků petroleje i na nalezené vestě.
Když byl František Hart během požáru hledán, našli ho sedět oblečeného ve své místnosti, aniž by požáru věnoval sebemenší pozornost. Strážmistr Smáha si proto poměrně snadno vytvořil představu o průběhu činu. Domníval se, že František Hart vytáhl ze skříně starší vestu, polil ji petrolejem, napíchl na konec hole a zapálil od kahánku. Poté otevřel okno a přiložil hořící vestu k doškům, které končily přibližně půl metru nad oknem. Jakmile se střecha vznítila, odhodil ještě hořící vestu pod okno do trávy, posadil se a čekal.
Nezodpovězenou otázkou zůstával motiv jeho jednání. Chtěl se pouze pomstít svému synovi, nebo měl v úmyslu zahynout spolu s hořícím stavením? Skutečnost, že se nepokusil přivolat pomoc ani se nijak dostat z ohrožené budovy, by spíše nasvědčovala druhé možnosti.
Při výslechu však František Hart na otázky strážmistra Smáhy odpovídal pouze slovy: „Nevím“ a „Nepamatuji se.“ Dodnes tak zůstává otázkou, zda vědomě zapíral, nebo zda vysoký věk, dlouhodobé požívání alkoholu a případná počínající demence skutečně natolik ovlivnily mysl dvaasedmdesátiletého starce, že si průběh událostí nepamatoval.
Strážmistr Petr Smáha nakonec vypracoval udání k okresnímu soudu v Německém Brodě, kde byl František Hart obviněn podle § 166 a § 167 ze zločinu žhářství. Vzhledem ke své značně omezené pohyblivosti – byl již prakticky upoután na lůžko – však bylo od jeho zatčení i umístění do vazby upuštěno.
V usedlosti č.p. 1 v Cibotíně žijí potomci Bohumila Harta dodnes. Jeho vnuk potvrdil, že o požáru se v rodině ví, nevěděli však žádné podrobnosti. Sám Bohumil Hart – jeho dědeček prý zemřel v relativně mladém věku, takže jeho vnuk ho nikdy osobně nepoznal.

07/06/2026

Nejen zločinci a podvodníci uměli v Německém Brodě nadělat rozruch. V roce 1921 se do role veřejného nepřítele číslo jedna na chvíli pasovala i vichřice, která předvedla výkon hodný zápisu do dobového tisku. 😁

03/06/2026

Skok do Šlapanky: Nešťastný příběh z ledna 1927

Bylo již k večeru jednoho chladného lednového dne roku 1927, když se po silnici z Poříčí směrem ke Špitálskému Dvoru ubírala dvojice mladých lidí. Verona Pivodová, narozená 5. srpna 1906 v Podváží u Povážské Bystrice, kráčela po boku svého milence, drátaře (dráteníka) Štefana Hunčíka, narozeného 19. června 1904 v Ochotnici v okrese Čadca. Oba se toulali krajem od jednoho jarmarku k druhému a jako dráteníkovi a jarmarečnici se jim moc dobře nevedlo. Navíc byla zima a to byla opravdu bída. Nic však zatím nenasvědčovalo tomu, že se jejich společná cesta během několika okamžiků promění v tragédii.
Když došli k mostu přes potok Šlapanku, Verona náhle sešla ze silnice ke břehu. Odložila nůši s měchačkami, svlékla kabát a mezi své věci položila korespondenční lístek určený matce Kateřině Pivodové. Pak bez váhání skočila do ledové vody.
Štefan pochopil, co se děje, až ve chvíli, kdy jeho milenka mizela v proudu. Bez rozmýšlení odhodil drátařskou krosnu a vrhl se za ní. Nechtěl připustit, aby skončila sama v chladné vodě zimního potoka.
Proud však byl silnější, než si dokázal představit. Za několik okamžiků bojovali o život oba. Štefan se ocitl ve stejné pasti jako Verona a zdálo se, že Šlapanka si vezme dvě oběti místo jedné.
Pomoc nakonec přispěchala ze Špitálského Dvora. Zahradník Čeněk Vondra a Anna Příbramská z Poříčí č. 394 se snažili tonoucím pomoci. Pomocí bidla se jim podařilo přitáhnout Hunčíka ke břehu a vytáhnout jej z vody. Když ho dostali na souš, byl už v bezvědomí. Jen díky umělému dýchání se podařilo mladého muže zachránit a následně jej dopravit do okresní nemocnice v Německém Brodě.
Verona takové štěstí neměla.
Zmizela v proudu a dlouhé minuty po ní nebylo ani stopy. Teprve asi po hodině bylo její tělo nalezeno o velký kus níže po proudu Šlapanky. Lékař MUDr. František Novotný při ohledání nenašel žádné známky cizího zavinění. Příčina smrti byla jednoznačná – utonutí.
Na břehu po sobě Verona zanechala poslední vzkaz. Loučila se v něm se svou matkou. Proč se rozhodla ukončit svůj život právě toho lednového dne, však nenapsala. Odpověď si odnesla s sebou.
Podle Štefana Hunčíka byla v poslední době velmi zádumčivá. Trápilo ji něco, o čem zřejmě nedokázala nebo nechtěla mluvit. Nebyl to navíc její první pokus o odchod ze světa. Nedlouho předtím se o sebevraždu pokusila v Praze, tehdy ji však ještě dokázali zachránit.
Dne 8. ledna 1927 už pomoc včas nepřišla.
Tělo Verony Pivodové bylo převezeno do márnice na novém hřbitově v Německém Brodě. Případ vyšetřoval velitel četnické stanice Německý Brod, vrchní strážmistr Karel Vaňkát. V úředních spisech šlo o jeden z mnoha případů, které mu prošly rukama. Za několika strohými řádky záznamu se však skrýval příběh mladé ženy, která se ve svých dvaceti letech rozhodla vzdát všeho, a mladého muže, který se ji do poslední chvíle snažil zachránit.

A právě vrchnímu strážmistru Karlu Vaňkátovi se budeme věnovat snad zase někdy příště.

28/05/2026

Dnes se opět vrátíme k Německému Brodu. Když se bavíme o četnických stanicích, stojí za otázku, kde vlastně v našem okolí působily a jak se jejich stavy postupně vyvíjely.
Nově vzniklá Československá republika převzala po habsburské monarchii na území politického okresu tyto četnické stanice:
• Německý Brod – 5 mužů
• Štoky – 3 muži
• Polná – 4 muži
• Česká Bělá – 1 muž
• Lipnice nad Sázavou – 1 muž
• Německá Výskytná – 1 muž
Denním rozkazem velitelství četnictva ze dne 5. prosince 1918 byly jednomužné stanice v Lipnici nad Sázavou, České Bělé a Německé Vyskytné posíleny o jednoho muže. Tím se z nich staly stanice dvoumužné.
Dne 26. listopadu 1918 složilo veškeré četnictvo okresu přísahu novému československému státu. Stalo se tak na četnické stanici v Německém Brodě do rukou velitele četnického oddělení v Chrudimi, nadporučíka Zikmunda.
Po hladových bouřích v první polovině roku 1919 však došlo k dalšímu posílení četnictva. Rozkazem č. 530 ze dne 22. července 1919 byly stanice v Německém Brodě, Lipnici nad Sázavou, České Bělé, Dolní Krupé a Německé Výskytné posíleny ještě o jednoho muže.
Od 1. května 1921 byla v Pohledu zřízena třímužná četnická stanice. Od 1. července téhož roku vznikla stejná stanice také v Německém Šicndorfu, dnešním Dobroníně.
Další navyšování počtů se týkalo především Německého Brodu a Štoků. V Německém Brodě byl stav následně ustálen na:
• velitel + 7 podřízených četníků
Ve Štokách pak na:
• velitel + 3 podřízení četníci
Další změna přišla až v roce 1933, kdy byl v Německé Vyskytné snížen stav o jednoho muže a místní stanice se tak opět stala dvoumužnou. Do Polné byl následně v roce 1935 přidán další četník.
V roce 1937 byly ještě zřízeny prozatímní četnické stanice v Lípě a Šlapanově.
________________________________________
Nyní se zaměříme přímo na četnickou stanici v Německém Brodě. V námi sledovaném období sídlila ve dvou objektech:
• v letech 1910–1924 na adrese Grégrova třída 177
• v letech 1924–1940 na adrese Dobrovského třída č. 3
Na adrese Grégrova třída 177 dnes sídlí vietnamská restaurace naproti obchodnímu domu Alej. Budova na adrese Dobrovského třída 3 je bývalý klášter, kde dnes sídlí finanční úřad.
________________________________________
V námi sledovaném období se ve funkci velitele četnické stanice v Německém Brodě vystřídali tito muži:
• strážmistr Alois Dvorský – do září 1919
• vrchní strážmistr Václav Vrabec – od září 1919 do 11. 12. 1919 (jmenován prozatímně)
• vrchní strážmistr Karel Špatek – od 11. 12. 1919 do 1. 7. 1925
• vrchní strážmistr Karel Vaňkát – od 11. 7. 1925 do 23. 4. 1937
• vrchní strážmistr Bohuslav Kobík – od 30. 4. 1937 do 5. 7. 1945
O podřízených četnících si povíme zase někdy příště.
Děkuji pánům Kampovi a Tvrdému za poskytnutí materiálů a pomoc při vyhledávání.

Četnická stanice Německý Brod

11/08/2026

07/08/2026

02/07/2026

24/06/2026

16/06/2026

10/06/2026

07/06/2026

03/06/2026

28/05/2026

Adresa

Web

Upozornění

Odkazy

Sdílet

Kategorie

Žádost o odstranění nabídky